Báseň z trezoru

 

V suterénu archivu vládl zvláštní druh ticha – nebylo to mrtvé prázdno, ale zahuštěný, trpělivý klid místa, kde se čas neměřil na hodiny, nýbrž na poločasy rozpadu organických vazeb. Vzduch tu voněl nezaměnitelnou směsicí suchého prachu staletí, lehkého octového závanu rozkládajícího se acetátu celulózy a minerálního chladu kamenných kleneb. Pro nezasvěceného by to byl pouhý sklad zapomenutých úředních spisů. Pro ni to byla laboratoř lidské paměti, alchymistická dílna, kde se za pomoci fyzikálních zákonů dalo dotknout samotné dřeně minulých životů.

Restaurátorka si sundala bílé bavlněné rukavice a na vteřinu si přitiskla dlaně k unaveným očím. Byla to zralá žena, která s materiálem pracovala dost dlouho na to, aby věděla, že papír nikdy nelže. Lidé ano, celé režimy ano, ale chemie celulózy a tahy hrotu v čase zůstávají neúprosné.

Její pracovní stůl byl ostrovem světla uprostřed šerosvitu archivu. Těžká deska z tmavého masivu nesla arzenál přesné optiky a jemných nástrojů, jakými jsou chirurgické skalpely s výměnnými čepelemi, pinzety s teflonovými hroty chránícími křehká vlákna, kapátka s pufrovanými roztoky i křemenná tyčinka na hlazení deformovaných okrajů. Každý nástroj měl své neměnné místo, stejně jako měla své pevné zákony krystalová mřížka minerálů. Milovala tu exaktní, neúprosnou logiku technologických postupů. Zatímco lidská slova podléhala dobovému zkreslení, strachu a autocenzuře, materiální stopa byla vždy neúplatná. Hmota si pamatovala každý záchvěv, každou teplotní změnu i každý mikroskopický tlak ruky.

Jejím nynějším úkolem byla expertiza přísně střežené složky z krizových měsíců roku 1968, pocházející z bezpečnostního archivu ministerstva. Jeden ze zásadních úředních listů – situační hlášení mimořádného významu – vykazoval nesrovnalosti a bylo nutné jednoznačně určit, zda byl do spisu dodatečně podvržen, nebo zda jde o autentickou součást tehdejší dokumentace.

Sáhla po stínidlu laboratorní lampy a nasměrovala světelný kužel v ostrém, tečném úhlu k povrchu listu. Šikmé světlo bylo zázračným nástrojem – v jeho dlouhých, vržených stínech se i zdánlivě hladká bílá plocha proměnila v plastickou krajinu plnou kopců, údolí i zvrásněných hřbetů. Pod paprskem s vlnovou délkou denního světla okamžitě vystoupila anatomie archu jako nepravidelná síť dřevitých vláken, slepených kyselým kamencem, který se za půl století proměnil v tichého zhoubce vlastního podkladu. Zkoumaný list měl standardní dobový úřední formát A4, gramáž i obsah ligninu přesně odpovídaly nekvalitnímu dřevitému kancelářskému papíru z dob nástupu normalizace. Okraj papíru křehl a hnědl. Strojopis na lícové straně pocházel z mechanického psacího stroje značky Consul, přičemž opotřebení typů písmen e a t bezpečně ladilo s ostatními dokumenty ve složce. List podvržený nebyl. Patřil tam.

Když však list opatrně obrátila na rub, úřední šeď skončila.

Na zadní straně byl rukou psaný text. Nebyla to úřední poznámka, šifrovací klíč ani armádní dispozice. Byla to milostná báseň, nedokončená, rozepsaná, evidentně bez konce.

Restaurátorka zůstala nehybně sedět a v hlavě se jí okamžitě rozběhl vír otázek. Proč? Proč by někdo riskoval a psal tak intimní verše na rub přísně tajného dokumentu mimořádného významu? Co vedlo autora k tomu, že spojil státní tajemství s milostným vyznáním? A proč báseň není dokončená? Nestačil ji snad dopsat, že by na dveře zaklepala hlídka, když za okny už rachotily motory tanků? Vyrušil ho někdo, musel utéct, nebo ta báseň záměrně neměla být dopsána, protože její pokračování patřilo jen do šepotu beze svědků? Komu vlastně patřila? Kdo byl adresátem, který směl tento papír vzít do ruky? Vždyť šlo o spis s nejvyšším stupněm utajení, do nějž měla přístup jen hrstka vyvolených v celém státě. A právě v tom možná ležel ten klíč. Jestliže byl dokument tak přísně střežený, pak ten, kdo verše psal, musel s chladnou kalkulací vědět nejen to, komu listina projde rukama, ale především to, kdo ji nikdy číst nesmí. Kdo se k ní přes ocel ministerských trezorů neměl šanci dostat. Měl to být snad její manžel? Státní bezpečnost? Cenzura? Mnoho otázek nad rozepsaným, neznámým fragmentem. A kde vůbec začít s rozluštěním takové záhady, když v oficiálních archivech o citech nebývá ani řádka?

Restaurátorka přisunula těžké rameno binokulárního stereomikroskopu. Zrcadlově broušené čočky tiše zapadly do své dráhy. Přiložila oči k okulárům a pootočila mikrometrickým šroubem. Sledovat stopu inkoustu při čtyřicetinásobném zvětšení pro ni bylo intimním zážitkem, který se dotýkal samotného tajemství bytí. Z plochého tahu se náhle stalo koryto řeky. Viděla, jak tekutina před padesáti lety prosákla do kapilár papírové hmoty, jak se v jejích okrajích vytvořily drobné zátoky a jak se v hloubce vrypu vysrážely tmavé, kovově lesklé krystaly síranu železnatého. Tekutina v rýhách nebyla běžným modrým anilinem ze státních papírnictví. Šlo o hluboký, železito-duběnkový inkoust pro dokumenty s příměsí modré skalice, který v temnu zoxidoval do temné, rezavě hnědé barvy. Inkoust nebyl mrtvou skvrnou; byl to živý organismus, v němž molekuly železa za půl století pomalu reagovaly s atmosférickým kyslíkem.

Okamžitě poznala, že pisatel nepoužil žádné z běžných per, jaká tehdy byla k dostání. Žádný laciný Centropen ani obyčejnou školní násadku s ocelovým perkem. Stopa vykazovala neobyčejně čistou kresbu sytého, plného tahu zcela jistě masivního zlatého hrotu pera zahraniční provenience, jaké v té době mohli mít jen lidé z nejvyšších pater diplomacie či generality. Hrot pera byl flexibilní a lehce seříznutý do šikma. Při každém tlaku směrem dolů se obě špičky ušlechtilého kovu s dokonalou pružností rozestoupily a zanechaly stínovaný tah s mikroskopicky hladkými okraji, do nichž se papír ani neprořízl. Pisatel byl výjimečný v každém detailu, počínaje perem a inkoustem až ke způsobu, jakým na rub přísně tajného hlášení otiskl svou duši.

A uprostřed této mikroskopické architektury ležel otisk lidského těla. Každá změna šířky stopy, každé rozestoupení dvou souběžných kolejnic vyryté ušlechtilým hrotem, jí prozrazovalo srdeční tep pisatele. Poznala, kde se ruka na zlomek vteřiny zachvěla, kde do papíru vstoupil náhlý přetlak zadrženého dechu a kde pero naopak zrychlilo v bezhlavém spěchu. Technika psaní se stala seismografem duše. Duktus byl fascinující. Písmo neslo výrazný pravoběžný sklon, dynamiku a sebekázeň člověka zvyklého velet. Spodní obloučky písmen však netvořily ostré úhly vojenských rozkazů; byly to měkké, široce klenuté girlandy v gestu bezmezné něhy a odevzdání.

Trvalo jí týdny trpělivé práce se starými záznamy, protokoly a podpisovými archy, než podle unikátního sklonu pera, krátkých úsečných diakritických znamének a charakteristického přítlaku vystopovala pisatele. Věděla, kým tehdy byl, i jak vysokou funkci zastával. Věděla také, že to, co bylo napsáno na líci listiny, zůstávalo státním tajemstvím, které ani po padesáti letech nemělo být vyjeveno.

Už kolikátý den pátrala v okolních ulicích, aby jej našla. Klidným, pravidelným krokem šel před ní vysoký, bělovlasý starý muž se vzpřímeným držením těla, v němž byl i v civilním plášti stále čitelný zvyk na autoritu a řád. Zabočil do Klášterní ulice a vešel do poloprázdné kavárny se starými dřevěnými stoly.

Chvíli počkala, než vešla za ním.

Muž už seděl u okna. Na stolku měl šálek černé kávy a sklenici minerální vody. Klidně si pročítal noviny. Restaurátorka nezamířila k němu. Se samozřejmostí a klidem se posadila k vedlejšímu stolku tak, aby na něj viděla z profilu.

Objednala si u číšníka kávu. Z kabelky vytáhla malý černý notýsek a otevřela ho. Počkala, až se hovory v kavárně trochu ztiší. Zadívala se do stránek svého notýsku a polohlasem, s lehkou melodickou intonací zralého hlasu, jako by si jen zkoušela rytmus pro sebe samu, pronesla do ticha:

„Jenom jednou přečti řádky,
nehleď na svět, nechoď zpátky.
Co má ruka v tichu vryje,
tento papír navždy skryje.

Ať náš plamen v srdci plane,
co se v skrytu jednou stane.
Pod studenou vrstvou zemí
zůstaneme světu němí.

Touha volá tichým hlasem...“

Muž si v klidu dál četl své noviny, nebyl v tom ani náznak zmatku nebo chaosu. Během desítek let na diplomatických misích i ve velitelských štábech prošel nespočtem provokací, výslechových pastí i tichých her tajných služeb. Zůstal ledově klidný. Bez sebemenšího trhnutí či spěchu pomalu sklopil noviny na mramorovou desku stolu a otočil hlavu.

Jeho šedé, hluboko posazené oči si ji změřily s chladnou analytickou přesností. Během jediné vteřiny ženu zhodnotil naprosto přesně. Viděl její zralý věk, nehraný klid, absenci jakékoli nervozity či úřední strojenosti. Dobře znal pohledy těch, kteří nesou tíhu poznání, nikoli zbraň. Byla to žena, která našla a pochopila podstatu, nikoli agentka pátrající po kompromitujících materiálech.

Restaurátorka se k němu lehce pootočila, odložila notýsek a s nepatrným, zdvořilým úsměvem prohodila tónem, v němž nebyla ani stopa po vyšetřování:

„Promiňte. Sbírám staré básně. A tahle báseň... jako by jí chyběl konec, i když by si jej určitě zasloužila.“

Muž z ní nespouštěl oči. Věděl přesně, jaký spis viděla. Věděl, že držela v rukou listinu, která mohla před padesáti lety rozpoutat nepříjemný skandál a zničit životy lidí, a jejíž obsah byl stále vázán slibem mlčení. Přesto jeho tvář zůstala maskou dokonalého sebeovládání. Vzal do ruky šálek, usrkl doušek černé kávy a hlubokým, vyrovnaným hlasem, v němž nebyl ani stín sentimentu, pronesl: „Konec mohl znít třeba i takhle:

Touha volá tichým hlasem,
nezlomená krutým časem.
V noci hoří obě svíce,
chci tě líbat víc a více.

Ať se stane, co se mělo,
po tvé lásce touží tělo.
V temnu naše duše splynou,
všechny stíny v dálce hynou."

Krásná melodická slova dozněla a jemně se rozplynula v prostoru mezi stolky.

Restaurátorka mírně souhlasně pokynula hlavou. Vzala si pero a dopsala jeho verše do svého notýsku. Nechala inkoust několik vteřin zaschnout, notýsek se zaklapnutím vrátila do kabelky.

„Děkuji za krásné verše,“ řekla tiše s lehkým úklonem hlavy.

Konverzace dál už nepokračovala. Nebylo co dodat. Vše podstatné bylo řečeno v rovině, kam žádné úřední protokoly nedosáhly. Nikam nespěchala, v tichosti přemítala nad krásnou básní, kdy se i v pohnuté době najde čas pro lásku. V klidu si dopila kávu a po zaplacení vyšla ven bez ohlédnutí.

Bělovlasý muž pokračoval ve čtení zpráv ze světa. Její odchod ponechal bez povšimnutí. Hranice státního tajemství zůstala neporušena a nedopsaná slova, která měla být navždy zamčena v trezoru, konečně našla svůj klid.

Brokolicová polévka

Před pár lety jsem si s bratrancem Jirkou povídal o „ruských hrobech“, které patří k naší rodině. Netušil jsem, kde přesně leží, a tak jsme se domluvili, že mi je ukáže. Říká se jim „ruské“, protože jsou v pravoslavné části Olšanských hřbitovů. Naši pradědové byli totiž záporožští kozáci z Orichivu, kteří v roce 1921 utekli z Ukrajiny před loupeživými rudými bandami a jistou smrtí. Mezi rodinné historky patří i to, jak rudogvardějci vtrhli do kostela, kde se zrovna ženil můj praděd, a celý ho během svatební bohoslužby vyrabovali. Svatebčané tomu jen bezmocně přihlíželi – kostel byl posvátné místo a pravoslavný obřad trvá několik hodin.

Dnes jsem se tedy zastavil u hrobu svého praděda Kuzmy Dondíka. Ten přežil nejen občanskou válku v Rusku, ale i Sibiř poté, co jej v Praze v létě roku 1945 zatkl SMERŠ z Rudé armády. Dostal 10 let za protistátní činnost a za dřívější boj v armádě bělogvardějců. Na Sibiři si odseděl 9 let, než dostal milost od Chruščova – měl tehdy štěstí na dvouleté období, kdy se ze Sibiře propouštělo. Návrat domů do Československa mu pak trval celý další rok.

Pár řad před tímto hrobem leží další můj praděd Ladislav Labský, který si od Uralu legionářským vlakem přivezl svou ženu Nonu, místní učitelku a dceru protojereje. S bratrancem jsme si u těch náhrobků připomínali všechny ty příběhy, jak nám je před lety naše rodiny vyprávěly.

Protože bylo sychravo a poprchávalo, zašli jsme se potom zahřát do blízké restaurace. Původně jsme šli jen na jedno točené, ale číšník byl neodbytný, a tak se řeč stočila k jídelnímu lístku. Jirka, příjmením Preclík, se s vážnou tváří zeptal, s čím že ten preclík mají, a vzápětí pinglovi prozradil, že ho to zajímá čistě kvůli jeho jménu. Já se pak zeptal na denní polévku. Když mi číšník oznámil, že mají brokolicovou, okamžitě se mi vybavila brokolicová polévka od mé bývalé ženy – ta, kterou mi s oblibou servírovala, když jsem se pozdě v noci vracel v náladě z hospody. Když jsem mu tuhle historku líčil, číšník jen poulil oči. Bylo vidět, že by k tomu strašně rád něco řekl, ale včas si to rozmyslel, aby si jako hosta nenaštval.

Pak už se hovor s Jirkou točil klasicky kolem rodiny a práce. Najednou mi ale vedle půllitru přistál panák.

„Pozdrav od kuchařky!“ zahlásil číšník a rychle odkvapil k dalším stolům.

Hned mi došlo, odkud vítr vane. Brokolicová polévka v panákové skleničce byla ještě horká a vůně nezklamala. Bratránek nechtěl věřit vlastním očím, tak jsem mu dal taky ochutnat. A musím uznat – byla opravdu výborná! 

Jsem z generace X

Jsem z generace X (1965–1980). Narodil jsem se v roce Vodního Býka, tedy v roce 1973, ve znamení Blíženců.

Moje vzpomínky na život začínají na pražském předměstí, v Komořanech. Otec tehdy chodil do práce do výpočetního střediska v ORIONce a matka byla zaměstnaná v SIGMĚ Modřany. Pracovala na oddělení Vynálezeckého a zlepšovatelského hnutí, které odměňovalo ty, co něco vynalezli nebo zlepšili – aby se společnost posouvala dále a nezůstávala v intelektuálních kolejích končících rokem 1968.

Lidé, kteří ve výrobní sféře přišli s vylepšením, dostávali i několikanásobek svého měsíčního platu jen za to, že nebyli k práci lhostejní jako většina tehdejší znormalizované společnosti. Komunisti, kteří stát vedli, věděli, že musí mít vše posvěcené poradci ze Sovětského svazu (SSSR). Cokoliv jiného bylo vnímáno jako „protisocialistický živel“.

Rodiče v tom žili od narození, a tak socialismus vnímali ve všech jeho podobách jako normu. Bylo běžné tvrdit, jakých dosahujeme socialistických výsledků na 120 %, zatímco šla společnost a ekonomika čím dál tím více do háje. Lidé neměli důvod pracovat, protože vše, co se vyrobilo, putovalo do SSSR v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) – což byla jen nálepka pro socialistickou kolonii Sovětského svazu. Pokud by se snad soudruhům ze SSSR něco nelíbilo, stály by na náměstích opět „ruské“ tanky jako v roce 1968. „Naši“ komunisti se tak snažili, aby k tomu nedali důvod. Jinými slovy: kolaboranti šikanovali vlastní lid, aby zabránili brutálním sovětským pořádkům, které by znamenaly o tisíce mrtvých více než při čistkách v 50. letech.

Z toho, co si matně pamatuji jako žák základní školy, jsem vstával už někdy kolem 6. hodiny ranní. Matka mohla do práce chodit o něco později než dělnická třída, které směna začínala v šest. Postavila mě před školu, kde jsem pak čekal asi hodinu, až v 7:30 otevřou. Neměl jsem mobil ani hodinky, takže jsem čas odhadoval jen stěží – přesný čas se dal poznat až podle hodin uvnitř školy.

Do školy jsem začal chodit v roce 1979 a první ročník jsem dokončil v červnu 1980. První tři roky jsem navštěvoval Základní školu na adrese U Klubu 1741/5 (Praha - Modřany), kde byly pro tyto ročníky vyhrazené dvě třídy. Střídala se v nich ranní a odpolední výuka mezi 2.B a 3.B. Od 4. třídy jsem přešel do školy která kdysi stála mezi ulicemi U Spořitelny a Komořanská. Dnes na místě této budovy stojí křižovatka s ulicí Generála Šišky.

V Komořanech jsme bydleli jsme v domě operního zpěváka Vavrušky. Po jeho smrti budovu koupil jistý komunista, který mi věčně propichoval pneumatiky u mého kola, aby nás donutil k vystěhování. Bylo mi tehdy asi 9 let. Nakonec napsal prezidentovi o tom jací jsme vyžírky v jeho domě a proto jsme dostali byt na nově vznikajícím sídlišti Modřany“. Celou kauzu tu rozebírat nechci – dnešní člověk už těžko pochopí, jak byli tehdejší komunisti ujetí. Místo zastání jsme přednostně dostali ten nejhorší byt na nově vznikajícím sídlišti Modřany v Daškově ulici č. p. 3081. Byl úplně nahoře v 7. patře, v rohu pod střechou, takže v zimě byl nejchladnější z celého paneláku. Zbytek lepších bytů si soudruzi komunisti rozdělili mezi sebou.

Byl jsem klasické dítě s klíčem na krku od bytu, ve kterém nikdo nebyl. Musel jsem si se vším poradit sám, dokud se rodiče kolem 17. hodiny nevrátili z práce a nákupu. Samoobsluhy zavíraly nejpozději v 18:00 a neexistoval obchod s delší otevírací dobou. V sobotu měly některé prodejny otevřeno do 11 nebo 12 hodin, v neděli nepracoval nikdo – kromě lidí v městské hromadné dopravě.

Telefony tehdy existovaly jen jako pevné linky (tzv. bytové stanice) a naše sídliště jimi zpočátku nebylo vůbec pokryté. Telefon byl jen v budce vzdálené asi půl kilometru. Jediný hovor po Praze bez ohledu na délku stál 1 Kčs. Ve sluchátku bývalo špatně rozumět, protože tehdejší „Spoje“ neměly na linkách zesilovače, a tak se do telefonu často muselo křičet.

Stoicismus

Stoicismus by se dal v jádru shrnout do jediné věty: Soustřeď se na to, co můžeš ovlivnit, a zbytek pusť z hlavy.

Není to filozofie o potlačování emocí nebo chladné lhostejnosti, jak se často mylně vykládá. Je to spíše praktický návod, jak si udržet vnitřní klid a odolnost ve světě, který je často chaotický a nespravedlivý.

Zde jsou tři hlavní pilíře, na kterých stoicismus stojí:

1. Dichotomie kontroly

Tohle je absolutní základ. Stoikové dělí svět na dvě hromádky: věci, které máme pod kontrolou, a věci, se kterými neuděláme nic. Frustrace a úzkost podle nich vznikají tehdy, když se snažíme kontrolovat tu druhou skupinu.

Plně ovládáme (Naše sféra)	Neovládáme (Vnější svět)
Naše reakce a postoje	Chování a názory ostatních lidí
Naše vlastní rozhodnutí	Minulost a budoucnost
Naše hodnoty a úsudky	Zdraví, počasí, ekonomiku, náhodu

2. Čtyři hlavní ctnosti

Stoikové věřili, že dobrý život (tzv. eudaimonia – lidský rozkvět) nezávisí na bohatství nebo slávě, ale na tom, jaký máme charakter. Ten se buduje skrze čtyři ctnosti:

• Moudrost: Schopnost rozeznat dobré od zlého a vědět, co dává smysl řešit a co ne.

• Odvaha: Schopnost čelit těžkostem, strachu a nepohodlí, a stát si za svými principy.

• Spravedlnost: Férové jednání s ostatními, protože všichni jsme součástí jedné lidské komunity.

• Umírněnost (Sebeovládání): Schopnost nenechat se ovládat svými pudy, touhami a emocemi. Znát svou míru.

3. Překážka je cesta

Stoicismus učí, že problémy nejsou něco, co nám kazí život – ony jsou život. Každá překážka je vnímána jako tréninková plocha pro náš charakter. Když vám například někdo ublíží, je to příležitost procvičit si trpělivost nebo odpuštění.

"Neznepokojují nás věci samotné, ale naše přesvědčení o nich."

— Epiktétos

Klíčové postavy, které stojí za to znát

To, že je stoicismus univerzální, dokazuje i rozmanitost jeho nejslavnějších představitelů:

• Marcus Aurelius: Nejvlivnější muž planety, římský císař (autor deníku Hovory k sobě).

• Seneca: Miliardář, politik a nejznámější dramatik své doby.

• Epiktétos: Člověk, který se narodil jako otrok, byl zmrzačen, ale stal se jedním z nejrespektovanějších učitelů.

Cílem stoicismu tedy není přestat cítit, ale přestat být emocemi a vnějšími událostmi ovládán.

Buddhistická věž v Třeboni

Buddhistická plátna ze 17. a 18. století jsou k vidění v Galerie buddhistického umění. Video jen naznačí je potřeba si tuhle problídku prožít na vlastní kůži. 

Šamanské setkání 2026 - přechod přes žhavé uhlíky

Ze šamanského setkání ve Štířím dole 2026

Moje setkání se svobodnými zednáři: Hledání chrámu ducha za zdí konspirací

Na podzim roku 2023 mě jeden dobrý známý upozornil na výstavu 100 let zednářství v ČR. Nebyla to ale jen tak obyčejná pozvánka – nabídl mi, že mě výstavou sám provede. Jako svobodný zednář.

O svobodném zednářství jsem toho do té doby moc nevěděl. Sem tam jsem narazil na pár úryvků v mystických knihách, které mi daly jen velmi mlhavou představu o duchovní stránce tohoto společenství. Možnost nahlédnout pod pokličku s někým, kdo je „uvnitř“, se zkrátka neodmítá.

Pravidlo mlčenlivosti, které ctím i já

Jedna z prvních věcí, kterou jsem si uvědomil, je zvláštní dynamika jejich světa. Svobodní zednáři se sice mezi sebou znají, nebo se minimálně dokážou ve společnosti vzájemně rozpoznat, ale o druhém členovi jako o zednáři na veřejnosti nikdy nemluví. Je to jedno z jejich základních, po staletí střežených pravidel. A ačkoliv sám zednářem nejsem, toto pravidlo plně respektuji a identitu svého známého si nechám pro sebe.

Výstava sama o sobě mi otevřela dveře do základního mystéria tohoto řádu. Fascinovalo mě, jak zednáři přistupují k duchovnu. O nejvyšší božské bytosti mluví jako o velkém "Architektovi" všehomíra a smyslem života každého zednáře je obrazně stavět svůj vlastní „chrám ducha“ – neustále pracovat na svém morálním a intelektuálním rozvoji.

Trn v oku církve

Právě tento otevřený přístup k víře je pravděpodobně důvodem, proč jsou svobodní zednáři historicky největším trnem v oku křesťanům, a zejména pak katolické církvi, která o nich po staletí šíří nejrůznější konspirační teorie.

Zatímco dogmatické církve často tvrdí, že pravda a Bůh jsou jen jedni (samozřejmě v jejich podání), do zednářské lože může vstoupit muž jakéhokoliv vyznání – křesťan, žid, muslim, nebo i člověk s vlastní formou spirituality. Podmínkou je pouze víra ve vyšší Princip. Tato náboženská tolerance a svoboda myšlení byla pro rigidní církevní struktury vždy nebezpečná.

Nečekané setkání

Výstava na mě udělala takový dojem, že jsem se na ni vypravil podruhé, tentokrát s přítelkyní. A stala se zvláštní věc. Když jsme si prohlíželi exponáty, nenápadně se k nám přitočil starší elegantní muž. Představil se jako zednář a začal nám část výstavy zasvěceně komentovat. Toto neplánované setkání nám skvěle doplnilo mozaiku a dalo celé výstavě další, velmi lidský rozměr.

Ovládají svět, nebo jen sami sebe?

Někdo by možná mohl namítnout, že zednáři chtějí ovládnout svět, nebo že tahají za nitky globální moci. Často to slýcháme v nejrůznějších senzačních videích a článcích.

Já si to po této zkušenosti nemyslím. Podle mého názoru je to primárně spolek zaměřený na rozvoj lidského ducha. Společenství, které má pevné zásady, morální kodex a přísná pravidla pro přijímání nových členů. Rozhodně ne každý „padouch“ nebo prospěchář může překročit práh jejich lože. Jde jim o kultivaci člověka, ne o světovládu.

Pokud vás toto téma zajímá a chcete se dozvědět víc bez nánosu levných mýtů, doporučuji zhlédnout video České televize, které přikládám níže. Informace v něm se přesně shodují s tím, jak jsem zednářství během svých dvou návštěv a rozhovorů poznal já sám.

Velká lóže České republiky - https://www.vlcr.cz/ 

Zednářská Lóže Národ - https://www.lnarod.cz/ 

Lóže č. 26 Josef Gočár - https://lgocar.webnode.cz/o-lozi/ 

Svatá Zdislava z Lemberka

V Jablonném v Podještědí o víkendu (v sobotu 30. 5. 2026) proběhlo slavnostní uctění památky sv. Zdislavy, která je patronkou rodin, Libereckého kraje i českého národa. Během hlavní poutní bohoslužby restaurátorka předala její zachráněnou lebku arcibiskupovi Stanislavu Přibylovi, který ji před zaplněnou bazilikou symbolicky zdvihl nad hlavu a uložil na hlavní oltář.

Tato událost završila dramatické týdny poté, co byla relikvie 12. května ukradena. Zloděj, kterého policie dopadla o dva dny později, lebku zalil do betonu. Jeho motivem byl nesouhlas s jejím veřejným vystavováním a touha ji soukromě pohřbít. Podle vyšetřovatelů byla relikvie zachráněna v poslední chvíli, neboť měla skončit na dně řeky.

Kořeny tohoto vystavování sahají hluboko do historie. Zdislava zemřela v roce 1252 a v roce 1701 církev její hrob otevřela, aby prozkoumala stav kosterních ostatků a připravila je pro budoucí uctívání. Tehdy byla její lebka záměrně oddělena od zbytku kostry. Zatímco trup a dlouhé kosti byly uloženy v truhle v podzemní kryptě, kde spočívají dodnes, z lebky se stal předmět samostatného kultu. V roce 1907 byla Zdislava blahoslavena a roku 1995 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za svatou. V relikviáři na bočním oltáři byla lebka vystavena téměř 120 let.

Pohled na duchovní pozadí a motivaci činu:

Při pohledu na tyto historické rituály se nabízí paralela s magickou praxí, kterou známe například ze satanských kultů, jež rovněž pracují s ostatky zemřelých. Samotná modlitba se v tomto kontextu jeví jako magický úkon. Modlení se k fyzickým ostatkům může probouzet duši zemřelého a způsobovat, že pak bloudí po světě. Z tohoto pohledu získává čin muže, který lebku ukradl, úplně jiný rozměr: jeho cílem bylo ostatky pohřbít, aby duše zemřelé našla klid a nemohla být prostřednictvím modliteb magicky volána zpět mezi živé. 

Historie vstupu Ruské federace do NATO.

Ruská federace se nikdy oficiálně nestala součástí NATO a nikdy nepodala formální přihlášku k členství. V historii (zejména v 90. letech a na začátku tisíciletí) však proběhlo několik fází intenzivní spolupráce a politických debat, kdy ruští lídři možnost vstupu zmiňovali nebo zjišťovali, jaké jsou podmínky.

Zde jsou ověřená fakta o tom, kdy a jak se o této možnosti jednalo:

1. Éra Borise Jelcina 

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 hledalo nové Rusko svou identitu a vztah k Západu.

• Prosinec 1991: Boris Jelcin poslal dopis na první zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC). V něm uvedl, že vstup Ruska do NATO je „dlouhodobým politickým cílem“ Ruska. Zůstalo to však pouze v rovině rétoriky.

• 1994 – Partnerství pro mír: Rusko se oficiálně připojilo k programu Partnerství pro mír (Partnership for Peace), což je program NATO určený pro budování důvěry a spolupráci s nečlenskými státy.

• 1997 – Zakládající akt: V Paříži byl podepsán Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací. Ten zřídil Stálou společnou radu, která měla Rusku poskytnout konzultační roli, nikoliv však právo veta nebo hlasovací právo. Jelcin tehdy sice označoval rozšiřování NATO na východ za chybu, ale praktickou dohodou se snažil minimalizovat dopady.

2. Éra Vladimira Putina (začátek 2000)

Nejblíže k reálné diskuzi o členství bylo Rusko na počátku prvního prezidentského období Vladimira Putina, který v té době prosazoval pragmatický a prozápadní kurz.

• Rok 2000 (Rozhovor s Davidem Frostem): Těsně před svým prvním zvolením prezidentem Putin v rozhovoru pro BBC na otázku, zda by Rusko mohlo vstoupit do NATO, odpověděl:

  „Nevidím důvod proč ne. Nevylučuji takovou možnost – pro případ, že zájmy Ruska budou brány v úvahu, pokud bude plnohodnotným partnerem.“

• Jednání s Georgem Robertsonem (bývalý šéf NATO): Lord Robertson později vzpomínal na rané schůzky s Putinem. Putin se ho tehdy přímo zeptal: „Kdy nás pozvete do NATO?“ Robertson odpověděl, že NATO nikoho nezve, ale státy si podávají přihlášku samy. Putin na to reagoval slovy, že Rusko nebude stát ve frontě s ostatními „zeměmi, na kterých nezáleží“. Rusko požadovalo speciální status velmoci, nikoliv standardní přístupový proces.

• 2002 – Rada NATO-Rusko: V Římě byla založena Rada NATO-Rusko (NRC), kde Rusko a členové NATO seděli u jednoho stolu jako rovní partneři při řešení bezpečnostních otázek (např. boj proti terorismu po 11. září, spolupráce v Afghánistánu).

Proč k tomu nikdy nedošlo?

Rozhovory o možném členství ztroskotaly na zásadních neshodách v tom, jak obě strany vnímaly mezinárodní uspořádání:

1. Standardní proces vs. privilegovaný status: NATO vyžadovalo splnění jasných demokratických a vojenských kritérií (civilní kontrola armády, transparentnost, vyřešené územní spory). Rusko naopak očekávalo, že jako jaderná velmoc dostane automatickou pozvánku a právo veta nad rozhodnutími aliance.

2. Ruská sféra vlivu: Rusko vnímalo rozšiřování NATO o bývalé státy východního bloku (Polsko, ČR, Pobaltí) jako porušení nepsaných dohod a ohrožení vlastní bezpečnosti.

Obrat v krizových letech: Vztahy definitivně ochladly po vlně tzv. barevných revolucí (Gruzie, Ukrajina 2003–2005) a Putinově projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, kde ostře odsoudil rozšiřování NATO. Po ruské invazi do Gruzie (2008) a anexi Krymu (2014) byla veškerá praktická spolupráce ze strany NATO zmrazena a po plnohodnotné invazi na Ukrajinu v roce 2022 bylo Rusko aliancí označeno za přímou hrozbu.

Ověřené oficiální zdroje:

• Oficiální web NATO: Přehled historického vývoje vztahů a dokumentů (včetně textu Zakládajícího aktu z roku 1997 a Římské deklarace z roku 2002) najdete přímo v sekci Relations with Russia na nato.int.

• Archiv BBC: Přepis a videozáznam rozhovoru Davida Frosta s Vladimirem Putinem z března 2000 (Putin: "Russia could join NATO").

• Svědectví George Robertsona: Rozhovory pro britský deník The Guardian a stanici BBC z roku 2021, kde bývalý generální tajemník NATO detailně popisuje své tehdejší debaty s Putinem o vstupu Ruska do aliance.

Takové zvláštní napětí, 

šíří se tělem,

po chvíli vzepětí, 

vystupuje klínem,

tekutou slastí,

erotickým snem.

Rádio Univerzum - doc. Michal Téra

 

Německou strategií bylo odříznout nás od slovanství, udělat z nás svou kolonii

https://www.radiouniversum.cz/tera-michal-1d-nemeckou-strategii-bylo-odriznout-nas-od-slovanstvi-udelat-z-nas-svou-kolonii/ 

Listopad 1989 uzavřel éru, ve které byla naše země pod všudypřítomným vlivem někdejšího Sovětského svazu. Tato závislost byla vše prostupující, od povinné ruštiny, přes ekonomické parametry, až po vnucovanou lásku ke všemu sovětskému. Nad tím vším byla navíc jen těžce zapomenutelná zkušenost z okupace v srpnu 1968. Po listopadu 1989 jsme věřili, že vše nenormální nahradí život v normalitě, kterou nám přinese svoboda a Západ, a pod dojmem zářných zítřků jsme z našich životů velkoryse vytěsnili i srpnové trauma. A v srpnu 1993 podepsali mezistátní smlouvu o přátelství a spolupráci český prezident Havel a jeho ruský protějšek Boris Jelcin. Preambule dosud platné smlouvy připomíná tradiční přátelské vztahy mezi národy obou států, přesvědčení, že vzájemná úcta a spolupráce mezi oběma státy odpovídá zájmům České republiky a Ruské federace, a slouží upevňování míru, bezpečnosti a spolupráce v Evropě.

Jak šel čas, tak nám byly staré rány znovu připomínány, a korunovala je věta premiéra Fialy: „Jsme ve válce“, míněno s Ruskem. A k tomu se přidala další myšlenková zkratka, že vše, co je proslovanské, je i proruské, a vše, co je proruské, je i proputinovské, a vše, co je proputinovské, je i prototalitní. Kdy se z rusofobie stal jazyk diplomatů? A kdy se nenávist a pohrdání jedním národem, a potírání vlastních kořenů, stalo součástí našich školních osnov? A kam může tento trend vmanévrovat nejen střední Evropu? To jsou otázky, o kterých budeme dnes diskutovat s docentem Michalem Térou. Je to historik, slavista, překladatel, básník. Jsem moc ráda, že vás tady mám.

Historie Ruska za 36 minut

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Brně 2026

 Sněmovna se postavila proti konání sjezdu sudetských Němců v Brně

     Sněmovna ve čtvrtek odpoledne přijala vládní usnesení, které odmítá konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SdL) v Brně. Text vyzval organizátory akce, aby od jejího konání ustoupili, což zástupci pořadatelských organizací odmítli. Poslanci opozičních ODS, STAN, Pirátů, KDU-ČSL a TOP 09 se čtvrtečního jednání dolní komory na protest nezúčastnili. V lavicích na místech lidovců byl transparent se vzkazem: „Vyvoláváním nenávisti dluhy nezaplatíte“.

     „Poslanecká sněmovna vyjadřuje nesouhlas s konáním 76. sněmu Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky, a to s ohledem na historické souvislosti a na skutečnost, že se v rámci části tohoto prostředí dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání,“ stojí ve vládním usnesení. Dolní komora v něm také odsoudila jakékoli projevy historického revizionismu, relativizace nacistických zločinů a zpochybňování poválečného právního a majetkového uspořádání v tuzemsku.

Zdroj:  https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/snemovna-na-mimoradne-schuzi-resi-sjezd-sudetskych-nemcu-opozice-se-neucastni-373429

Vládní poslanci odsoudili konání sjezdu sudetských Němců

     Sněmovna ve čtvrtek hlasy poslanců vládní koalice přijala usnesení odsuzující konání sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který proběhne koncem příštího týdne v Brně. Opozice již dříve oznámila, že „nahnědlému divadlu“ nehodlá asistovat a na jednání nedorazila. Pro návrh usnesení hlasovalo 73 poslanců.

Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/domaci-vladni-poslanci-se-sesli-k-odsouzeni-sjezdu-sudetskych-nemcu-40578093

Fraška, kritizuje Posselt usnesení české koalice. Macinka mu vyčetl minulost

     Hlasování českých poslanců o usnesení namířeném proti konání sjezdu sudetských Němců v Brně byla fraška a karikatura parlamentarismu. Řekl to předák sudetských Němců Bernd Posselt. Sjezd se podle něj navzdory hlasování v Brně příští týden uskuteční. Případné pokojné demonstrace odpůrců sjezdu hodlá respektovat. Na vyjádření Posselta pro iDNES.cz zareagoval český ministr zahraničí Petr Macinka.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/hlasovani-poslancu-posselt-nemci-sjezd-fraska.A260514_145953_domaci_aoc

Sudetoněmecké krajanské sdružení - wiki

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudeton%C4%9Bmeck%C3%A9_krajansk%C3%A9_sdru%C5%BEen%C3%AD

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zapsaný spolek - Obchodní rejstřík firem

https://rejstrik-firem.kurzy.cz/03998061/sudetonemecke-krajanske-sdruzeni-v-cechach-na-morave-a-ve-slezsku-zapsany-spolek/

Sjezd sudetských Němců v Brně 2026 se blíží. Kdy se koná a co nabídne program

     Brno se tento víkend stane dějištěm 76. sjezdu sudetských Němců, který se v Česku uskuteční vůbec poprvé. Akce nabídne kulturní program, diskuse i pietní akty připomínající oběti nacismu a poválečného odsunu. Událost zároveň vyvolává i kontroverze a protesty části veřejnosti.

Zdroj: https://www.idnes.cz/brno/zpravy/sjezd-sudetskych-nemcu-v-brne-2026-termin-program.A260423_115955_brno-zpravy_hrat

Sjezd sudetských Němců v Brně: jaký nabídne program, kdo přijede a proč se koná

     Po loňském 75. sjezdu sudetských Němců v bavorském Řezně uvedl předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt, že by se sněm mohl v roce 2026 konat v Brně. Stalo se tak na základě pozvání představitelů multižánrového festivalu Meeting Brno. Ti tehdy zmínili, že je nejvyšší čas, aby se sudetští Němci a Češi setkali v České republice.

     Společným bodem bude rovněž přednáška s názvem Přepiště dějiny: Sudeťáci pro začátečníky, bohoslužba porozumění nebo závěrečný pietní akt na Kounicových kolejích k uctění památky obětí nacistické perzekuce a druhé světové války. „Naše setkání se v Brně ponese v duchu porozumění, evropské odpovědnosti a dobrého sousedství,“ napsal v oficiální pozvánce na událost předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt.

Zdroj: https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/sjezd-sudetskych-nemcu-poprve-brno-program-prehledne-konani.html

Na Sudetoněmecký sjezd do Brna přijedou i rakouští Svobodní. Vyžene je Okamura ze země?

     To ale Tomiu Okamurovi ani některým dalším českým nacionalistům ve spolupráci s nimi nikdy nevadilo. Okamura rakouské Svobodné několikrát označil za blízké partnery a bývalého předsedu FPÖ, potomka sudetských Němců H. C. Stracheho, dokonce považuje za svého osobního přítele. Podobně úzký vztah k rakouským Svobodným má ústy své předsedkyně Zuzany Majerové například hnutí Trikolora.

     Jak Majerová, tak Okamura přitom zároveň patří k nejhlasitějším kritikům Sudetoněmeckého sjezdu v Brně – ten zjevně považují za mnohem větší nebezpečí pro návrat nacismu do Evropy než politický program svých nejbližších zahraničních partnerů, kteří ovšem mají – na rozdíl od krajanských sdružení sudetských Němců – reálnou politickou moc.

Zdroj:  https://www.info.cz/zpravodajstvi-a-komentare/sudetonemecky-sjezd-brno-okamura-dilema

Okamura a spol. mají velký problém. Proto straší a šermují seznamy údajných zrádců

     Povyk, který okolo víkendového sjezdu sudetských Němců v Brně spustila především SPD a její menší satelity, podle expertů ukazuje, jakým způsobem část české politické scény pracuje s emocí strachu. SPD tím řeší velký problém, když sedí ve vládě, jejíž politika je často v příkrém rozporu s tím, co strana hlásala před volbami.

     Podstatou usmíření, míní politolog, je to, že nezpochybňuje historické křivdy. „A že jsme schopni je uznat jako součást naší historie. A současně se soustředíme na budoucí spolupráci,“ dodává Cabada a za příklad uvádí poválečné Německo, které se přihlásilo k odpovědnosti za nacistické zločiny a k povinnosti zabránit opakování podobných excesů.

Zdroj: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/okamura-a-spol-maji-velky-problem-proto-strasi-a-sermuji-seznamy-udajnych-zradcu/r~aaa299eea32eba89d0ae37b6ba1713c9/?lp=1

Zrušte sjezd v Brně, píše spolek Svatopluk sudetským Němcům. Ti ho tam naopak zvou

     Spolek Svatopluk exdiplomata Petra Druláka poslal dopis šéfovi Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndu Posseltovi. Vyzývá ho, aby přehodnotil rozhodnutí uspořádat v květnu tradiční Sudetoněmecké dny poprvé v České republice. Posselt to odmítl a Druláka na sjezd do Brna pozval také: „Respektuji jeho názor a prosím, aby on respektoval ten můj,“ říká šéf landsmanšaftu pro HlídacíPes.org. Dopis podepsalo přes čtyřicet signatářů, mimo jiné z hnutí Stačilo, z Institutu Václava Klause nebo serveru Parlamentní listy.

Zdroj:  https://hlidacipes.org/zruste-sjezd-v-brne-pise-spolek-svatopluk-sudetskym-nemcum-ti-ho-tam-naopak-zvou/

Databáze historických map

https://cha.fsv.cvut.cz/web/databaze/index.html

Celý název: Národnostní mapa jižní Moravy : s podrobnou mapou Mikulovska, Pohořelicka a Hustopečska a srovnávacími mapami politických okresů historických zemí /

Měřítko: 300000

Vydání:

Rok vydání: 1937

Autor: Říha, Karel

https://www.chartae-antiquae.cz/cs/maps/85698/?view=-97.171875,110.375,5

Celý název: Die Siedlungsgebiete der Deutschen in der Tschechoslowakei : deutsch-tschechoslowakische Staatsgrenze vom 20. Nov. 1938

Měřítko: 1125000

Vydání:

Rok vydání: 1938

Autor:

https://www.chartae-antiquae.cz/cs/maps/85693/?view=-68.828125,87.28125,5

Celý název: Nationalitäten in der Tschecho-Slowakei : Übersichtskarte des Deutschen Verlages.

Měřítko: 1500000

Vydání:

Rok vydání: None

Autor:

https://www.chartae-antiquae.cz/cs/maps/85735/?view=-51.03125,69.5,4

Psyhologie generace X

 

Ano, vyrůstal jsem s klíčem na krku ...

Hojivý pramen

 

Když cítím únavu a ubývá mi sil,

zastavím na moment chod těch těžkých chvil.

Piju medicínu moudrosti, ať vím, kam dál se dát,

piju medicínu krásy, ať umím se zas smát.

Piju medicínu síly, ať pevný je můj krok,

piju medicínu zdraví, pro každý další rok.

Piju medicínu laskavosti, ať hřeje moji tvář,

uvnitř se mi probouzí má vlastní, jasná zář.