Příběhy na kůži - 2. část - Milostně

Čas smazal písmo z tvojí kůže, 

už nikdo číst je dnes nemůže. 

Pod šatem tajemství jsi skryla, 

ta slova, v nichž jsi chvíli žila.

Byť zrakům cizím schovaná,

 byla jsi vzkazem protkaná. 

Jen kousek látky dělil světy, 

když pálily tě tvoje věty.

Ač barva dávno vybledla, 

paměť to smazat nesvedla. 

Ten dotek písmen stále cítíš, 

když v šeru si tak tiše svítíš.

Touha se vrací, chceš to zpět, 

znovu ochutnat ten tajný svět. 

Na kůži nechat brkem psát vzkaz, 

zastavit dech i všechen čas.

Pod šaty skrýt to znamení, 

co v horkou vášeň promění 

každý tvůj pohyb, každý krok, 

divoký proud i tichý tok.

Cítit ten inkoust neviděn, 

jak pálí nocí, pálí dnem. 

Tajemství sladké, co my víme, 

na tělo znovu napsat chceme.

Tvé kroky tiše znějí tmou,

 jsi opět tady přede mnou. 

To překvapení tají se dech, 

jak stín, co tančí na prknech.

Zda proběhlo vše v pořádku, 

bez trnů, bouří, bez zmatku? 

Mám o tvou duši starost jen, 

ať klidný byl ten dlouhý den.

Teď v bezpečí jsi, blízko zas, 

pro nás dva zastavil se čas. 

Oči se ptají, ret se chví, 

vítej zpět, moje tajemství.

Mé šaty k zemi tiše padnou, 

ať stud i strachy zcela chladnou. 

Jsem čisté plátno, bílá pláň, 

kam vložíš příběh na mou stráň.

Hrot pera klouže po páteři, 

jen tobě, lásko, příběh věří. 

Písmeno každé, dotek těl, 

co rozechvěje, jak jsem chtěl.

Jsi nositelkou tajných vět, 

co nesmí vidět okolní svět. 

Buď chrámem pro mé vyznání, 

v tom nejsladším z všech čekání.

Mám kůži bílou jako sníh, 

čekám na dotek, na ten hřích. 

Proč tvé pero se nestaví? 

Kdo moji žízeň napraví?

Chci slova vášně, milování, 

co neznají už slitování. 

Vepiš je tam, kde tepu krev, 

zkroť ve mně tenhle tichý řev.

Budu je nosit, tajně krást, 

ten pocit je má sladká past. 

Ač skryta zrakům, budu žhnout, 

a tebou nechat se protnout.

Sám zvolím slova, každý rým, 

tajemstvím tělo naplním. 

Inkoustem bude touha tvá, 

co oheň skrytý uchová.

Začnu psát příběh vášnivý, 

dotekem, co je dychtivý. 

Písmena lásky, horký dech, 

zanechám stopy na zádech.

Zatím jen v mysli hledám rým, 

než tvoje tělo ozdobím. 

Hrot pera mlčí, vládne klid, 

než nechám slova promluvit.

Začínám psát ti na tvá záda, 

příběh, co tvoje duše žádá. 

O lásce, která v skrytu dýchá, 

co do tmy křičí, ač je tichá.

Písmena kroužím, dech se úží, 

kreslím ti rozkoš na tvou kůži. 

Slovo za slovem, dotek těl, 

abych tvou krásu celou měl.

Teď jsi má kniha, živá báseň, 

v níž ukrytá je horká vášeň. 

Vepisuji ti každý rým, 

ať pěkně plyneš písmem mým.

Sám hledám místo na tvém těle, 

kde začnu psát ti slova směle. 

Nech se jen vlnou touhy nést, 

nechám se tvojí kůží vést.

Už vím, kam vložit horký vzkaz, 

chci slyšet dech a zrychlit čas. 

Tam, kde jsi nejvíc citlivá, 

kde se tvá rozkoš ukrývá.

Nic neříkej a jenom pluj, 

ten moment patří nám, je tvůj. 

Píšu ti oheň, žhavý proud, 

nechám tě do něj celou plout.

Hledím do skla, dech se tají, 

kde verše na mně rozkvétají. 

Na kůži bílé, zcela nahé, 

vidím ty stopy, tobě drahé.

Obrazy lásky ožívají, 

tajemství naše povídají. 

Vidím, jak inkoust tepem plaje, 

otevírá mi nové kraje.

Jsem živé dílo, krása sama, 

tvou rukou navždy podepsána. 

Úžasem srdce prudce bije, 

ta báseň na mně prostě žije.

Zahalím tělo do šatů, 

skryji tu horkou podstatu. 

Látka teď hladí každý rým, 

co na sobě tajně uvězním.

Pod šaty cítím inkoust hřát, 

chci se jen znovu sladce vzdát. 

Při každém kroku tělo ví, 

o našem žhnoucím tajemství.

Dík, žes ty verše do mě vryl, 

mou nahou kůži ozdobil. 

Jsem vděčná, že smím dílem být,

tvou vášeň navždy v sobě mít.

Cizí zrak klouže po šatech, 

já tajím úsměv, tajím dech. 

Netuší, co se v hloubce skrývá, 

jak jsem tam nahá, celá divá.

Cítím, jak zápis kůži dře, 

když o látku se jemně tře. 

Vzrušením trnu, co se stane, 

ten oheň mezi stehny plane.

Přemýšlím hříšně, jak to říct, 

zda odhalit mám o dost víc. 

Zda šaty rozepnout, nechat číst, 

ten horký, popsaný můj list.

Pekelný úpis touhy

Do rudých šatů své smutné tělo halím,
svou tvář opičí před světem marně tajím.
Po lásce toužím a po doteku vášně,
život mi utíká bezútěšně, prázdně.

Nikdo mě nelíbá, nikdo mě nehledá,
ta samota krutá chvíli klidu nedá.
Jen dlouhé stíny se přede mnou teď vrší
a místo radosti slzy mi z očí prší.

Můj výkřik bolesti protnul ten tichý čas,
z oblaku popela zjevuje se mi ďas.
On slyšel volání, co srdce křičelo,
aby už trápení konečně zmizelo.

Z hustého kouře se postava vynoří,
pekelný oheň v těch očích mu zahoří.
Přišel mě vyslyšet, mé přání dobře zná,
ví, že jsem zoufalá, smutná a samotná.

Rozvine pergamen, nabízí velký dar, 

že z mého života zmizí ten chlad a zmar. 

Přivede muže, co bude mě míti rád, 

nebudu muset se samoty více bát.

Cena je vysoká, duši svou musím dát, 

pekelným plamenům navěky zaprodat. 

Smlouva se nabízí a čeká na podpis můj, 

ďábel jen šeptá: „Teď stvrď hned osud svůj.“

Pergamen hořící přede mnou jasně plá,
poslední naděje pro moji duši má.
Do vlastní krve teď namáčím ostrý hrot,
abych tím zničila samoty krutý plot.

Podpisem stvrzuji tenhle ten temný pakt,
je to můj zoufalý a nezvratný už akt.
Za lásku muže teď dávám svou vlastní spásu
a měním věčnost za krátkou pozemskou krásu.

S Lunou teď rozmlouvám, se sestrou v dáli tam,
svou ženskou hlubinu už v sobě nehledám.
Jsem krásná taková, jakou mě stvořil svět,
svá vlastní bohyně, co nejde už nikdy zpět.

Mé tělo smyslné se v svitu leskne teď,
v té noci nacházím svou pravou odpověď.
Volání pramáti mi v krvi koluje,
mé srdce s měsícem se navždy spojuje.

Vcházím teď do domu, kde tiše čeká mě,

srdce mi do krku už buší příjemně.

Je mladý, nádherný a svaly pevné má,
pohled na krásu tu mě zcela dojímá.

Zrakem ho hltám a dech se mi zatají,
o tomhle setkání sny se mi zdávají.
Jeho hruď pevnou chci teď dlaní pohladit,
touhu svou bezbřehou v náruči ukojit.

Vítá mě u sebe hlasem tak vábivým, 

něžným a hlubokým, krásně též mámivým. 

Skleničku s pitím mi do dlaně podává, 

ta chvíle kouzelná jen pro nás nastává.

Jsem zcela zmatená tou jeho noblesou,
nohy mě před ním už sotva teď unesou.
Cítím se jako v snu, jsem tolik šťastná dnes,
že zmizel ze srdce dřívější strach a děs.

Tiskne se na tělo, pevně mě objímá, 

ta jeho blízkost mě naprosto dojímá. 

Vdechuji esenci a vůni vábivou, 

cítím tu energii silnou a živou.

Říká, že krásná jsem, šeptá to do uší, 

srdce mi radostí zběsile zabuší. 

Jsem zcela zmatená, věřím těm slovům všem, 

že jsem tou jedinou pro něho v světě jen.

V peřinách měkkých se k sobě teď vineme,
v přívalu rozkoše pomalu toneme.
Hladí mě po těle, zkoumá mé křivky všad,
uhasil dávný můj po lásce velký hlad.

Rozkoší taji a celá se roztékám,
před sílou vášně té nikam neutíkám.
Vlhká a vláčná jsem, hořím jen pro něho,
užívám doteků milence snového.

V rozkoši otevírám svoje ústa teď,
našla jsem konečně tu pravou odpověď.
Jeho dlaň na kůži mi dává pevnou zem,
když v bouři vášně té teď celá ztracena jsem.

Hranice mezi námi náhle mizí pryč,
k tajemství vesmíru mi podal zlatý klíč.
Nejenom těla dvě, i duše splynuly,
v jednotě posvátné se k sobě vinuly.

Ležíme v posteli znaveni vášní tou,
spojeni jsme navždy tou chvílí úžasnou.
Těla jsou zemdlená rozkoší bezbřehou,
objímá mé tělo s nekonečnou něhou.

Bouře se ztišila, zní jenom tichý dech,
úsměv nám pohrává na našich vlhkých rtech.
V náručí bezpečné teď tiše usínám,
nic víc už od světa já získat nehledám.

Nad ložem se sklání, bere duši mou,
láskou a tou vášní plně nasycenou.
Nehubí mě zlobou, jen si bere plat,
za to, že mě muž ten mohl milovat.

Odcházím do temnot, ne však s prázdnotou,
zářím vnitřním žárem, velkou jednotou.
Ten prožitek věčný nesu do pekel,
aby plamen lásky ve mně nezašel.