30 června 2026

Moje setkání se svobodnými zednáři: Hledání chrámu ducha za zdí konspirací

Na podzim roku 2023 mě jeden dobrý známý upozornil na výstavu 100 let zednářství v ČR. Nebyla to ale jen tak obyčejná pozvánka – nabídl mi, že mě výstavou sám provede. Jako svobodný zednář.

O svobodném zednářství jsem toho do té doby moc nevěděl. Sem tam jsem narazil na pár úryvků v mystických knihách, které mi daly jen velmi mlhavou představu o duchovní stránce tohoto společenství. Možnost nahlédnout pod pokličku s někým, kdo je „uvnitř“, se zkrátka neodmítá.

Pravidlo mlčenlivosti, které ctím i já

Jedna z prvních věcí, kterou jsem si uvědomil, je zvláštní dynamika jejich světa. Svobodní zednáři se sice mezi sebou znají, nebo se minimálně dokážou ve společnosti vzájemně rozpoznat, ale o druhém členovi jako o zednáři na veřejnosti nikdy nemluví. Je to jedno z jejich základních, po staletí střežených pravidel. A ačkoliv sám zednářem nejsem, toto pravidlo plně respektuji a identitu svého známého si nechám pro sebe.

Výstava sama o sobě mi otevřela dveře do základního mystéria tohoto řádu. Fascinovalo mě, jak zednáři přistupují k duchovnu. O nejvyšší božské bytosti mluví jako o velkém "Architektovi" všehomíra a smyslem života každého zednáře je obrazně stavět svůj vlastní „chrám ducha“ – neustále pracovat na svém morálním a intelektuálním rozvoji.

Trn v oku církve

Právě tento otevřený přístup k víře je pravděpodobně důvodem, proč jsou svobodní zednáři historicky největším trnem v oku křesťanům, a zejména pak katolické církvi, která o nich po staletí šíří nejrůznější konspirační teorie.

Zatímco dogmatické církve často tvrdí, že pravda a Bůh jsou jen jedni (samozřejmě v jejich podání), do zednářské lože může vstoupit muž jakéhokoliv vyznání – křesťan, žid, muslim, nebo i člověk s vlastní formou spirituality. Podmínkou je pouze víra ve vyšší Princip. Tato náboženská tolerance a svoboda myšlení byla pro rigidní církevní struktury vždy nebezpečná.

Nečekané setkání

Výstava na mě udělala takový dojem, že jsem se na ni vypravil podruhé, tentokrát s přítelkyní. A stala se zvláštní věc. Když jsme si prohlíželi exponáty, nenápadně se k nám přitočil starší elegantní muž. Představil se jako zednář a začal nám část výstavy zasvěceně komentovat. Toto neplánované setkání nám skvěle doplnilo mozaiku a dalo celé výstavě další, velmi lidský rozměr.

Ovládají svět, nebo jen sami sebe?

Někdo by možná mohl namítnout, že zednáři chtějí ovládnout svět, nebo že tahají za nitky globální moci. Často to slýcháme v nejrůznějších senzačních videích a článcích.

Já si to po této zkušenosti nemyslím. Podle mého názoru je to primárně spolek zaměřený na rozvoj lidského ducha. Společenství, které má pevné zásady, morální kodex a přísná pravidla pro přijímání nových členů. Rozhodně ne každý „padouch“ nebo prospěchář může překročit práh jejich lože. Jde jim o kultivaci člověka, ne o světovládu.

Pokud vás toto téma zajímá a chcete se dozvědět víc bez nánosu levných mýtů, doporučuji zhlédnout video České televize, které přikládám níže. Informace v něm se přesně shodují s tím, jak jsem zednářství během svých dvou návštěv a rozhovorů poznal já sám.



Velká lóže České republiky - https://www.vlcr.cz/ 

Zednářská Lóže Národ - https://www.lnarod.cz/ 

Lóže č. 26 Josef Gočár - https://lgocar.webnode.cz/o-lozi/ 


27 června 2026

Svatá Zdislava z Lemberka

V Jablonném v Podještědí o víkendu (v sobotu 30. 5. 2026) proběhlo slavnostní uctění památky sv. Zdislavy, která je patronkou rodin, Libereckého kraje i českého národa. Během hlavní poutní bohoslužby restaurátorka předala její zachráněnou lebku arcibiskupovi Stanislavu Přibylovi, který ji před zaplněnou bazilikou symbolicky zdvihl nad hlavu a uložil na hlavní oltář.

Tato událost završila dramatické týdny poté, co byla relikvie 12. května ukradena. Zloděj, kterého policie dopadla o dva dny později, lebku zalil do betonu. Jeho motivem byl nesouhlas s jejím veřejným vystavováním a touha ji soukromě pohřbít. Podle vyšetřovatelů byla relikvie zachráněna v poslední chvíli, neboť měla skončit na dně řeky.

Kořeny tohoto vystavování sahají hluboko do historie. Zdislava zemřela v roce 1252 a v roce 1701 církev její hrob otevřela, aby prozkoumala stav kosterních ostatků a připravila je pro budoucí uctívání. Tehdy byla její lebka záměrně oddělena od zbytku kostry. Zatímco trup a dlouhé kosti byly uloženy v truhle v podzemní kryptě, kde spočívají dodnes, z lebky se stal předmět samostatného kultu. V roce 1907 byla Zdislava blahoslavena a roku 1995 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za svatou. V relikviáři na bočním oltáři byla lebka vystavena téměř 120 let.

Pohled na duchovní pozadí a motivaci činu:

Při pohledu na tyto historické rituály se nabízí paralela s magickou praxí, kterou známe například ze satanských kultů, jež rovněž pracují s ostatky zemřelých. Samotná modlitba se v tomto kontextu jeví jako magický úkon. Modlení se k fyzickým ostatkům může probouzet duši zemřelého a způsobovat, že pak bloudí po světě. Z tohoto pohledu získává čin muže, který lebku ukradl, úplně jiný rozměr: jeho cílem bylo ostatky pohřbít, aby duše zemřelé našla klid a nemohla být prostřednictvím modliteb magicky volána zpět mezi živé. 


Historie vstupu Ruské federace do NATO.

Ruská federace se nikdy oficiálně nestala součástí NATO a nikdy nepodala formální přihlášku k členství. V historii (zejména v 90. letech a na začátku tisíciletí) však proběhlo několik fází intenzivní spolupráce a politických debat, kdy ruští lídři možnost vstupu zmiňovali nebo zjišťovali, jaké jsou podmínky.

Zde jsou ověřená fakta o tom, kdy a jak se o této možnosti jednalo:

1. Éra Borise Jelcina 

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 hledalo nové Rusko svou identitu a vztah k Západu.

  • Prosinec 1991: Boris Jelcin poslal dopis na první zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC). V něm uvedl, že vstup Ruska do NATO je „dlouhodobým politickým cílem“ Ruska. Zůstalo to však pouze v rovině rétoriky.

  • 1994 – Partnerství pro mír: Rusko se oficiálně připojilo k programu Partnerství pro mír (Partnership for Peace), což je program NATO určený pro budování důvěry a spolupráci s nečlenskými státy.

  • 1997 – Zakládající akt: V Paříži byl podepsán Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací. Ten zřídil Stálou společnou radu, která měla Rusku poskytnout konzultační roli, nikoliv však právo veta nebo hlasovací právo. Jelcin tehdy sice označoval rozšiřování NATO na východ za chybu, ale praktickou dohodou se snažil minimalizovat dopady.

2. Éra Vladimira Putina (začátek 2000)

Nejblíže k reálné diskuzi o členství bylo Rusko na počátku prvního prezidentského období Vladimira Putina, který v té době prosazoval pragmatický a prozápadní kurz.

  • Rok 2000 (Rozhovor s Davidem Frostem): Těsně před svým prvním zvolením prezidentem Putin v rozhovoru pro BBC na otázku, zda by Rusko mohlo vstoupit do NATO, odpověděl:

    „Nevidím důvod proč ne. Nevylučuji takovou možnost – pro případ, že zájmy Ruska budou brány v úvahu, pokud bude plnohodnotným partnerem.“

  • Jednání s Georgem Robertsonem (bývalý šéf NATO): Lord Robertson později vzpomínal na rané schůzky s Putinem. Putin se ho tehdy přímo zeptal: „Kdy nás pozvete do NATO?“ Robertson odpověděl, že NATO nikoho nezve, ale státy si podávají přihlášku samy. Putin na to reagoval slovy, že Rusko nebude stát ve frontě s ostatními „zeměmi, na kterých nezáleží“. Rusko požadovalo speciální status velmoci, nikoliv standardní přístupový proces.

  • 2002 – Rada NATO-Rusko: V Římě byla založena Rada NATO-Rusko (NRC), kde Rusko a členové NATO seděli u jednoho stolu jako rovní partneři při řešení bezpečnostních otázek (např. boj proti terorismu po 11. září, spolupráce v Afghánistánu).

Proč k tomu nikdy nedošlo?

Rozhovory o možném členství ztroskotaly na zásadních neshodách v tom, jak obě strany vnímaly mezinárodní uspořádání:

  1. Standardní proces vs. privilegovaný status: NATO vyžadovalo splnění jasných demokratických a vojenských kritérií (civilní kontrola armády, transparentnost, vyřešené územní spory). Rusko naopak očekávalo, že jako jaderná velmoc dostane automatickou pozvánku a právo veta nad rozhodnutími aliance.

  2. Ruská sféra vlivu: Rusko vnímalo rozšiřování NATO o bývalé státy východního bloku (Polsko, ČR, Pobaltí) jako porušení nepsaných dohod a ohrožení vlastní bezpečnosti.

Obrat v krizových letech: Vztahy definitivně ochladly po vlně tzv. barevných revolucí (Gruzie, Ukrajina 2003–2005) a Putinově projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, kde ostře odsoudil rozšiřování NATO. Po ruské invazi do Gruzie (2008) a anexi Krymu (2014) byla veškerá praktická spolupráce ze strany NATO zmrazena a po plnohodnotné invazi na Ukrajinu v roce 2022 bylo Rusko aliancí označeno za přímou hrozbu.

Ověřené oficiální zdroje:

  • Oficiální web NATO: Přehled historického vývoje vztahů a dokumentů (včetně textu Zakládajícího aktu z roku 1997 a Římské deklarace z roku 2002) najdete přímo v sekci Relations with Russia na nato.int.

  • Archiv BBC: Přepis a videozáznam rozhovoru Davida Frosta s Vladimirem Putinem z března 2000 (Putin: "Russia could join NATO").

  • Svědectví George Robertsona: Rozhovory pro britský deník The Guardian a stanici BBC z roku 2021, kde bývalý generální tajemník NATO detailně popisuje své tehdejší debaty s Putinem o vstupu Ruska do aliance.

24 června 2026

Takové zvláštní napětí, 

šíří se tělem,

po chvíli vzepětí, 

vystupuje klínem,

tekutou slastí,

erotickým snem.

16 června 2026

Rádio Univerzum - doc. Michal Téra

 

Německou strategií bylo odříznout nás od slovanství, udělat z nás svou kolonii

https://www.radiouniversum.cz/tera-michal-1d-nemeckou-strategii-bylo-odriznout-nas-od-slovanstvi-udelat-z-nas-svou-kolonii/ 


Listopad 1989 uzavřel éru, ve které byla naše země pod všudypřítomným vlivem někdejšího Sovětského svazu. Tato závislost byla vše prostupující, od povinné ruštiny, přes ekonomické parametry, až po vnucovanou lásku ke všemu sovětskému. Nad tím vším byla navíc jen těžce zapomenutelná zkušenost z okupace v srpnu 1968. Po listopadu 1989 jsme věřili, že vše nenormální nahradí život v normalitě, kterou nám přinese svoboda a Západ, a pod dojmem zářných zítřků jsme z našich životů velkoryse vytěsnili i srpnové trauma. A v srpnu 1993 podepsali mezistátní smlouvu o přátelství a spolupráci český prezident Havel a jeho ruský protějšek Boris Jelcin. Preambule dosud platné smlouvy připomíná tradiční přátelské vztahy mezi národy obou států, přesvědčení, že vzájemná úcta a spolupráce mezi oběma státy odpovídá zájmům České republiky a Ruské federace, a slouží upevňování míru, bezpečnosti a spolupráce v Evropě.

Jak šel čas, tak nám byly staré rány znovu připomínány, a korunovala je věta premiéra Fialy: „Jsme ve válce“, míněno s Ruskem. A k tomu se přidala další myšlenková zkratka, že vše, co je proslovanské, je i proruské, a vše, co je proruské, je i proputinovské, a vše, co je proputinovské, je i prototalitní. Kdy se z rusofobie stal jazyk diplomatů? A kdy se nenávist a pohrdání jedním národem, a potírání vlastních kořenů, stalo součástí našich školních osnov? A kam může tento trend vmanévrovat nejen střední Evropu? To jsou otázky, o kterých budeme dnes diskutovat s docentem Michalem Térou. Je to historik, slavista, překladatel, básník. Jsem moc ráda, že vás tady mám.

Historie Ruska za 36 minut