Zobrazují se příspěvky se štítkemtouha. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtouha. Zobrazit všechny příspěvky

24 února 2026

Příběhy na kůži - 4. část - Závislost


Stojím tu nahá a vana se plní,

hladina vody se pokojně vlní.

Naposled čtu si ty neřestné věty,

než navždy zvadnou ty vulgární květy.


Je mi to líto, že musí to jít,

že musím násilím ten příběh smýt.

Chtěla bych nechat je navěky vryté,

před zrakem ostatních navždycky skryté.


Však čas je neúprosný, voda už chladne,

krása těch sprostot teď do hloubky padne.

Odkládám hříchy, co na sobě mám,

té očistě nutné se s bolestí vzdám.



Vstupuji do vody, horká je dost,

smývám tu nádhernou, hrubou zvrhlost.

Inkoust se rozpouští v obláčcích šedých,

ztrácí se příběh v těch myšlenkách bledých.


Písmenka stékají jak černé slzy,

konec té rozkoše přišel moc brzy.

Voda se barví tou neřestí tmavou,

víří mi myšlenky znavenou hlavou.


Mizí už slovesa, mizí i jména,

zůstává po hříchu špinavá pěna.

Dívám se do vody, co je teď kalná,

má nálada stává se náhle dost žalná.



Vycházím z koupelny, kůže se leskne,

po slovech drsných si duše teď steskne.

Zase jsem čistá a nevinně bílá,

jak by ta voda v nich všechno to smyla.


Však cítím prázdnotu, co studí v těle,

bez písma chybí mi doteky vřelé.

Jsem jako papír, co čeká na řádky,

chci svoje tajemství vrátit zas zpátky.


Ta čistota pálí víc nežli ten stud,

zase mě přemáhá ten zvířecí pud.

Už abych běžela k písmáku znova,

ať zaplní prázdnotu ta hrubá slova.



Procházím místa, kde neřest se skrývá,

kde lidská touha se do noci dívá.

Naslouchám příběhům temným a skrytým,

do duší hříšníků hluboko vrytým.


S lehkým jen úsměvem sleduji děje,

jak se ta erotika v přítmí chvěje.

Není to výsměch, jen zaujetí,

nad tím, co lidé jsou ochotni snětí.


Sbírám ty střípky z těch půlnočních stínů,

tu lidskou nahotu, rozkoš i vinu.

Ukládám do paměti každou větu,

pro tvoji potřebu, pro krásu světu.



Třídím ty zážitky s rozvahou hráče,

někdo se raduje, jiný zas pláče.

Hledám to pravé, co tebe by sytilo,

aby se v těle tvém vzrušení chytilo.


Jemně mě baví ta pestrost choutek,

jak lidé bloudí do zvrhlých koutek.

Vybral jsem pro tebe historku dravou,

co bude rezonovat s tvojí hlavou.


Není to pro smích, je v tom kus pravdy,

že pudy ovládají nás asi navždy.

Chystám si slova, co půjdou ti pod kůži,

ať tvoje neřest se nanovo otuží.



Vím, že se vracíš a v očích máš prosbu,

nevnímáš zkaženost jako zlou hrozbu.

Z mých nočních toulek se stává tvůj lék,

tišíš tím v sobě svůj vnitřní jek.


S klidem a úsměvem vítám tvou touhu,

prodloužit o kousek rozkoše šmouhu.

Mám pro nás přichystán příběh dost hrubý,

co v sobě cení své ostré zuby.


Líbí se mi, jak té závislosti propadáš,

jak si ty texty mé na tělo ukládáš.

Pojď, sedni tiše, mám nabráno z noci,

jsi mojí čítankou zcela v mé moci.



Stojím tu před tebou, nahá a tichá,

zvědavost v hrudi mi splašeně dýchá.

Netuším, jaký dnes ortel si zvolil,

čím bys mé zábrany nanovo skolil.


Prošel jsi temnotou, kde hřích se válí,

tam, kde se slušnosti všichni jen báli.

Nevím, zda bolest či něha mě čeká,

před tvojí volbou se duše však neleká.


Oddaně čekám, až hrot se mě dotkne,

až se tvá fantazie do mě vetkne.

Zda budu otrok či zvrhlá jen paní,

přijímám pokorně tvé každé přání.



Cítím hrot pera, jak po kůži klouže,

topím se v inkoustu jak v černé louži.

Nevidím písmena, cítím jen chvění,

jak se má podstata pod rukou mění.


Je to text o moci, o tvrdé síle?

Odevzdaná jsem té magické chvíli.

Bolest i rozkoš se do zad mi vrývá,

tajemný příběh, co pod kůží zpívá.


Slova jsou drsná, to cítím z tvé ruky,

sladké jsou pro mě ty písmácké muky.

Neznám ten děj, ale věřím tvé volbě,

jsem jenom socha v té tatérské tvorbě.



Dopsáno jest a já cítím tu tíhu,

nesu si na sobě cizí tu knihu.

Příběh z podsvětí, kde morálka není,

přináší duši mé to vykoupení.


Rozezníš struny, co nezněly léta,

jsem květem hříchu, co pro tebe rozkvetá.

Dominance, láska i bolest a křeč,

ztrácím teď před tebou veškerou řeč.


Díky, že našel jsi to, co mi chybí,

ten drsný svět se mi zoufale líbí.

Odnáším tajemství, co nikdo neví,

až doma v zrcadle se mi to zjeví.



14 ledna 2026

Pekelný úpis touhy


Do rudých šatů své smutné tělo halím,
svou tvář opičí před světem marně tajím.
Po lásce toužím a po doteku vášně,
život mi utíká bezútěšně, prázdně.

Nikdo mě nelíbá, nikdo mě nehledá,
ta samota krutá chvíli klidu nedá.
Jen dlouhé stíny se přede mnou teď vrší
a místo radosti slzy mi z očí prší.


Můj výkřik bolesti protnul ten tichý čas,
z oblaku popela zjevuje se mi ďas.
On slyšel volání, co srdce křičelo,
aby už trápení konečně zmizelo.

Z hustého kouře se postava vynoří,
pekelný oheň v těch očích mu zahoří.
Přišel mě vyslyšet, mé přání dobře zná,
ví, že jsem zoufalá, smutná a samotná.



Rozvine pergamen, nabízí velký dar, 
že z mého života zmizí ten chlad a zmar. 
Přivede muže, co bude mě míti rád, 
nebudu muset se samoty více bát.

Cena je vysoká, duši svou musím dát, 
pekelným plamenům navěky zaprodat. 
Smlouva se nabízí a čeká na podpis můj, 
ďábel jen šeptá: „Teď stvrď hned osud svůj.“




Pergamen hořící přede mnou jasně plá,
poslední naděje pro moji duši má.
Do vlastní krve teď namáčím ostrý hrot,
abych tím zničila samoty krutý plot.

Podpisem stvrzuji tenhle ten temný pakt,
je to můj zoufalý a nezvratný už akt.
Za lásku muže teď dávám svou vlastní spásu
a měním věčnost za krátkou pozemskou krásu.




S Lunou teď rozmlouvám, se sestrou v dáli tam,
svou ženskou hlubinu už v sobě nehledám.
Jsem krásná taková, jakou mě stvořil svět,
svá vlastní bohyně, co nejde už nikdy zpět.

Mé tělo smyslné se v svitu leskne teď,
v té noci nacházím svou pravou odpověď.
Volání pramáti mi v krvi koluje,
mé srdce s měsícem se navždy spojuje.



Vcházím teď do domu, kde tiše čeká mě,
srdce mi do krku už buší příjemně.
Je mladý, nádherný a svaly pevné má,
pohled na krásu tu mě zcela dojímá.

Zrakem ho hltám a dech se mi zatají,
o tomhle setkání sny se mi zdávají.
Jeho hruď pevnou chci teď dlaní pohladit,
touhu svou bezbřehou v náruči ukojit.




Vítá mě u sebe hlasem tak vábivým, 
něžným a hlubokým, krásně též mámivým. 
Skleničku s pitím mi do dlaně podává, 
ta chvíle kouzelná jen pro nás nastává.

Jsem zcela zmatená tou jeho noblesou,
nohy mě před ním už sotva teď unesou.
Cítím se jako v snu, jsem tolik šťastná dnes,
že zmizel ze srdce dřívější strach a děs.



Tiskne se na tělo, pevně mě objímá, 
ta jeho blízkost mě naprosto dojímá. 
Vdechuji esenci a vůni vábivou, 
cítím tu energii silnou a živou.

Říká, že krásná jsem, šeptá to do uší, 
srdce mi radostí zběsile zabuší. 
Jsem zcela zmatená, věřím těm slovům všem, 
že jsem tou jedinou pro něho v světě jen.


V peřinách měkkých se k sobě teď vineme,
v přívalu rozkoše pomalu toneme.
Hladí mě po těle, zkoumá mé křivky všad,
uhasil dávný můj po lásce velký hlad.

Rozkoší taji a celá se roztékám,
před sílou vášně té nikam neutíkám.
Vlhká a vláčná jsem, hořím jen pro něho,
užívám doteků milence snového.


V rozkoši otevírám svoje ústa teď,
našla jsem konečně tu pravou odpověď.
Jeho dlaň na kůži mi dává pevnou zem,
když v bouři vášně té teď celá ztracena jsem.

Hranice mezi námi náhle mizí pryč,
k tajemství vesmíru mi podal zlatý klíč.
Nejenom těla dvě, i duše splynuly,
v jednotě posvátné se k sobě vinuly.



Ležíme v posteli znaveni vášní tou,
spojeni jsme navždy tou chvílí úžasnou.
Těla jsou zemdlená rozkoší bezbřehou,
objímá mé tělo s nekonečnou něhou.

Bouře se ztišila, zní jenom tichý dech,
úsměv nám pohrává na našich vlhkých rtech.
V náručí bezpečné teď tiše usínám,
nic víc už od světa já získat nehledám.




Nad ložem se sklání, bere duši mou,
láskou a tou vášní plně nasycenou.
Nehubí mě zlobou, jen si bere plat,
za to, že mě muž ten mohl milovat.

Odcházím do temnot, ne však s prázdnotou,
zářím vnitřním žárem, velkou jednotou.
Ten prožitek věčný nesu do pekel,
aby plamen lásky ve mně nezašel.