Čekání na lavičce

Parkem kráčíš, je tu klid, 

necháš duši promluvit. 

Starosti už nevnímáš, 

v srdci jenom ticho máš.

Každou středu, stejný čas, 

hledáš v sobě vlastní hlas. 

Zastavíš se, dýcháš jen, 

aby zkrásněl všední den.

Ví, že je středa. Tudy chodí. 

Lavička v parku, tichý kout. 

Srdce ji vlastní zradou vodí, 

nemůže citu uniknout.

Chce ho jen vidět, vnímat pouze? 

Či doufá v návrat, v to „my dva“? 

Ač rozešli se, v skryté touze 

dál bezmocně tu vyčkává.

Potřebuji tě, vrať se zpět, 

jsi pro mě ten muž jediný. 

Ty naplňuješ můj celý svět, 

počítám bez tebe vteřiny.

Miluji tě, a chci jen tebe, 

život jsi můj i moje sny. 

Prosím, nechej už truců, sebe, 

ať jsme zas jedno, ať jsme „my“.

Odešel jsem, bylo toho moc, 

tvůj chtíč mě málem udusil. 

Chtělas mě vlastnit den i noc, 

bralas mi dech a zbytek sil.

Teď jinou mám, jsem spokojený, 

s ní žiju v lásce, v kráse jen. 

S ní je můj život naplněný, 

ty jsi už pouhý dávný sen.

Slibuji, budu hodná, tichá, 

poslušnost ze mě jenom dýchá. 

Udělám vše, co budeš přát, 

nebudu se už na nic ptát.

Změním se, lásko, pro tebe, 

snesu ti klidně modré z nebe. 

Jen se mi, prosím, navrať zpět, 

jsi pro mě život, jsi můj svět.

Jsi pro mě pouhá minulost, 

za námi spadl každý most. 

Nemá už smysl chtít to zpět, 

jinde je teď můj celý svět.

Rozhodnutí je neměnné, 

city jsou dávno zhašené. 

Svou cestu mám a po ní jdu, 

už nechci žádnou dohodu.

Tonu v té tmě a nevidím, 

jen o tvém světle tiše sním. 

Jsi paprsek v mé beznaději, 

stíny mě teď pohltit chtějí.

Jen ty mě můžeš vytáhnout, 

nedovol mi tu zahynout. 

Bez tebe tma mě pohltí, 

jsi lék i moje prokletí.

Dnes odmítl mě, nevadí, 

má láska si s tím poradí.

Snad příště už mě vyslyší, 

a bude ke mně nejbližší.

Já každou středu, v tichosti, 

tu budu stát, v své věrnosti. 

Dokud sám věci nezmění 

a neukončí mé soužení.

Z šedé klece

 

Už dlouho v šedém stínu spíš, 

jen prázdno v hloubce duše zříš. 

Tvá síla někam zmizela, 

jak svíce tiše dohořela.

Ten vztah tě táhne ke dnu jen, 

je vyčerpán tvůj každý den. 

Už nelze dál v té tíze žít, 

chceš volně dýchat, šťastná být.

On odmítá tvé radosti, 

jen plní dům svůj starostí. 

Tvé sny jsou pro něj pouhý dým, 

ty nechceš dále býti s ním.

Tvá duše volá po kráse, 

už nechce žít v té grimase. 

Je čas ten starý kabát svléct, 

nechat se srdcem jinam vést.

Hleď, tamhle dveře čekají, 

co nový svět ti chystají. 

Jen sáhni na tu kliku teď, 

a opusť tuhle těžkou šeď. 

Krok jeden stačí udělat 

a přemoci ten věčný chlad. 

Jdi ven, kde slunce jasně svítí, 

a začni nové, šťastné žití.

Svou ženskost znovu objevíš, 

když z téhle klece vyletíš. 

Jdi hledat lásku, něhu zas, 

teď nadešel tvůj pravý čas.

Tak nadechni se zhluboka, 

ať září jiskra do oka. 

Svět čeká plný radosti, 

jsi volná, zbav se starostí!

Všední stíny

Na ulici září jako den,

on je můj živý, krásný sen.

Tak jiný nežli ostatní,

pohledy mé si podmaní.

Vzplál ve mně oheň, žár a cit,

chci jenom s ním a pro něj žít.

Srdce se chvěje, už to vím,

že láskou k němu uhořím.

 

Hledáme klid ve všední dny,

tvořit v tichu naše sny.

Ač jsi tak jiný, nejsi tu  host,

stírám tu velkou vzdálenost.

Ta běžná všednost dní a let

dusí tvůj jasný, však jiný svět.

Svou něhou chráním tvoje sny,

prozářím láskou všední dny.

    

Zkus pochopit mě, lidsky jen,

splň mi ten dávný, vroucí sen.

Nechci jen chlad a zdvořilost,

spal mosty, překroč vzdálenost.

Obejmi duši, tělo mé,

ať v jedné touze splyneme.

Dej mi svou něhu, žár i cit,

chci s tebou prostě ženou být.

  

Tak marně čekám na tvůj cit,

chtěla bych s tebou v lásce žít.

Však síla má se vytrácí,

když nic se zpátky nevrací.

V zrcadle vidím stíny jen,

rozplynul se můj krásný sen.

Dávám ti vše, co mohu dát,

proč neumíš mě milovat?

  

Dnes otvírám se kráse dní,

ať hudba štěstí ve mně zní.

S přáteli sdílet číše vín,

pryč odhazuji šedý stín.

Dnes volím oheň, žár a cit,

chci naplno a vášní žít.

Už nečekám, jdu štěstí vstříc,

chci od života mnohem víc.

 

Už sbohem, muži bývalý,

sny se mi v slzách ztratily.

Nedal jsi, co mé srdce chce,

jsme cizí v každé myšlence.

Chtěla jsem hloubku, cit a klid,

však s tebou nelze v lásce žít.

Zůstal jen popel, chlad a dým,

loučím se s tebou, s trápením.

 

Teď za krásou a láskou jdu,

prožít ten zázrak bez studu.

Chci potěšení, rozkoš, smích,

ochutnat každý sladký hřích.

Chci tančit, zpívat, milovat,

své touze volnost darovat.

Můj svět teď září, to už vím,

že život vášní naplním.

V tom křesle sedím, čekám sám,

 jen své výčitky ti posílám.

Ztrácíš se v světě mimo mě,

já tonu v tiché, prázdné tmě.

Já za tebou ven nepůjdu,

v tom cizím světě nebudu.

On totiž nemá mě moc rád,

tak musím doma vyčkávat.