V kavárně sedím, lžička zvoní, 

mé družky nad kávou se kloní. 

Mluví jen o tom, co je bolí, 

jak život sype do ran soli.

Já nechci slyšet jejich vzlyky, 

ty odevzdané, tiché díky. 

Můj život nebyl loukou květů, 

měl málo barev, málo vzletu. 

Ten, kdo měl kráčet po mém boku, 

zmizel jak stín v tom dravém toku.

Nechci být babkou, co jen čeká, 

až odpluje ta kalná řeka. 

Nechci žít v šedi zapomnění, 

v tom odevzdaném živoření.

Nechci být babkou, co v bačkorách tlí, 

a o starých časech jen v ústraní sní. 

Už odmítám šednout a splývat se zdí, 

můj vnitřní hlas ve mně zas divoce bdí.

Chci do žil si vpustit zas trochu té šťávy, 

vždyť život je dar, ne jen únavné zprávy. 

Už nebudu loutkou, co čeká jen v koutě, 

vydám se radši na barevné poutě.

Poslouchej, příteli, u vína v šeru, 

já jinou cestu si pro sebe beru. 

Už nechci být stínem, co v koutě jen sedí, 

a do kalných vod svého osudu hledí.

Uvolním knoflík a zahodím stud, 

v radosti odhalím stařeckou hruď. 

Je zvrásněná léty, však nese můj chór, 

v němž ozývá se můj vítězný vzdor.

Ta nahota pravdy je nespoutaný smích, 

poslední rozmar a nádherný hřích. 

Chci nerozvážně a s chutí teď žít, 

a barvami světa se do sytosti zpít.

Pravdivá před všehomírem

Proč ten život v šedi spí? 

Kdo o vaší kráse ví? 

Proč jen ticho v domě máte? 

Před kým se to zamykáte?

Nechcete svět obarvit? 

Srdce prudce rozbušit? 

Najít v sobě skrytou krásu, 

navzdory vší moci času?

Pojďte se mnou do lesa, 

kde se tají nebesa. 

Odložte tam stud i šat, 

chci vás nahou zachovat.

Ať to tělo, co už zná, 

zase jiskru v sobě má. 

Pro ten pocit: „Jsem zas živá!“, 

co se ve vás tiše skrývá.

Vrásky jsou jen stopy času, 

mají svoji vlastní krásu. 

Proč se schovat, proč se bát, 

když to touží zachovat?

Ukaž kůži, ukaž stín, 

zbav se všech těch starých vin. 

Je to odvaha a vzlet, 

šokovat ten krásný svět.

Zahodit ostych a zvednout svou tvář, 

našla jsi sílu, co v hloubce se skrývá. 

Dnes nejsi stínem, jsi sluneční zář, 

na kterou objektiv s úctou se dívá.

V každé tvé lince je příběh a čas, 

nejsi jen obraz, jsi život sám. 

Děkuji za tvoji jiskru a jas, 

za čest, že tvou krásu zachovat mám.

Píšťala zpívá a tóny se vinou, 

v jejím srdci se probouzí čas. 

Vzpomínky na mládí najednou plynou, 

když v hudbě uslyší přírody hlas.

Znovu je dívkou, co miluje svět, 

cítí dech lesů i doteky v trávě. 

Láska jí vrací ten nádherný let, 

co v tónu píšťaly ožil teď právě.

Zlatavý paprsek korunou padá, 

přímo do srdce vlije jí jas. 

Příroda šeptá, že má ji tak ráda, 

a světlem zastaví plynoucí čas.

V té záři splývá s tou nádherou lesní, 

je vůní jehličí, dotekem skal. 

V posvátném tichu, kde nic už ji netísní, 

se stává krásou, jíž les si ji vzal.

Šat volně klesá a objímá zem, 

poslední slupka je svlečena z těla. 

Jsem nahá a pravdivá před všehomírem, 

tak, jak si duše vždy vzpomenout chtěla.

Kůže je světlem a dech proudem řeky, 

hranice těla se rozplývá v dál. 

Splynout s tou krásou už na věčné věky, 

být tím, co vesmír mi do vínku dal.

Melodie píšťaly v tichu se ztrácí, 

k lesnímu pokoji všechno se vrací. 

Jen tiché cvaknutí zazní tu tiše, 

když světlo na kůži příběh tvůj píše.

Tělo i duše teď svobodně plynou, 

s krásou a přírodou v jedno se vinou. 

Pravdivý obraz, co právě teď vzniká, 

hlubiny srdce se navěky týká.

Děkuji za sílu odložit svůj šat, 

že jsi se nebála takto tady stát. 

Tvá nahá krása je ryzí a pravá, 

jak země úrodná, co život dává.

Byl to dar sdílet ten jedinečný čas, 

kdy v tichu promluvil tvůj vnitřní hlas. 

Děkuji za tvoji důvěru a cit, 

v srdci mi zůstane tento vzácný klid.

V křesle se chvěji tou vzpomínkou žhavou, 

nestoudnost krásná mi krouží teď hlavou. 

Užila jsem si ten okamžik smělý, 

kdy šaty k zemi mi od těla sjely.

Vidím ho, jak snímky do rukou bere, 

můj obraz nahý se pod kůži dere. 

Věřím, že jen on tu krásu smí zřít, 

to sladké tajemství budeme mít.

Dědkův hřích

Ve stínu chodeb tiše stojím, 

drobná a pevná v každém gestu. 

Se tvojí dálkou se teď pojím, 

k tobě si stále hledám cestu.

Nepláčou oči, ohněm planou, 

jak horké jehly pálí v duši. 

Stíny, co mezi námi vstanou, 

žár mého srdce v tichu zruší.

Nepustím tě, i když to bolí, 

spalující je moje síla. 

Láska je ohněm v solném poli, 

v němž se má duše s tvojí slila.

Voníš mi deštěm, cizí ženou, 

v tvých očích bouře doznívá. 

Mám duši hněvem rozbouřenou, 

však tvoje síla mě dál vzývá.

Roztržen kabát, hřích v tvé tváři, 

bereš si všechno bez ptaní. 

V mém nitru tichý plamen září, 

ten, který nikdo nezahání.

Jsi zklamáním i věčnou touhou, 

spaluješ všechno, co jsi vzal. 

Však nepustím tě cestou dlouhou, 

můj vnitřní žár tě spoutal dál.

Z tvé kůže cítím cizí vinu, 

ten sladký hřích,  co dům náš haní. 

Já nezmizím ti v tvém stínu, 

i když mě tvoje zrada zraní.

Vzduch ztěžkl tím, co oba víme, 

tvůj úsměv mrazem na rtech ztuh'.

 V tichosti spolu dál se chvíme, 

v mém srdci hoří věčný kruh.

Jsem pevná, v očích jehly pálí, 

můj vnitřní žár tě nepustí. 

Má duše v ohni k tobě vzplála, 

jsi můj – i v moři úzkosti.

Ukážu k lázni, jdi se teď smýt, 

v měděném hrnci už vře dravý proud. 

Chci z tebe hříchy i špínu teď vymýt, 

z té cizí vůně tě vyvléknout.

Pohyby jisté, rituál dlaní, 

čistím tvé tělo i tvé lži. 

To, co nás pálí, co nás oba zraní, 

v horké se páře teď rozmlží.

V nitru mi sálá víc než ta voda, 

nepustím tě, jsi stále můj. 

Láska je pouto, ne svoboda, 

v mém žáru dál pevně stůj.

Těžce si sedáš, svaly se pnou,  

v jizvách tvých čtu každý dávný hřích. 

Cítíš se šelmou, však spoutanou, 

v náruči vod, co jsou v rukách mých.

Je to tvůj trest i tvá záchrana, 

neunikneš mému pohledu. 

Voda je horká a vybraná, z

bavit tě špíny teď dovedu.

V nitru mi hoří víc, nežli víš, 

vášeň, co hory by bořila. 

Jen v mojí moci se zachráníš, 

já jsem tě pro sebe stvořila.

Pára se zvedá a zrcadlo mlží, 

do vany vařící vodu teď liji. 

Všechno, co bolí, mé nitro drží, 

v téhleté chvíli jen pro tebe žiji.

Sykneš, když horko tvou kůži teď pálí, 

smýváš ten nános a cizí dech. 

Všechno, co jiní nám z lásky dál brali, 

utonulo v horku a vlhkých zdech.

V mém srdci sálá víc než ta voda, 

spaluji zklamání, tvůj tichý pád. 

Láska je osud, ne svoboda, 

nepustím tě – budu tě navěky hřát.

Pach dehtu s párou teď ovládl vzduch,

černé je mýdlo a v něm tvoje vina.

V tom hustém dýmu se uzavřel kruh, 

smývá se z tebe ta cizí a jiná.

Režná je žínka, ta na kost tě sedře, 

vyrve ti z kůže ten ukradený hřích. 

Mé srdce v žáru se o tebe opře, 

všechno to cizí se rozplyne v nich.

V mém nitru vášeň jak láva teď teče, 

nepustím tě, jsi v mých dlaních jen můj. 

Láska je ostří a pálivé křeče, 

v mém ohni očištěn navěky stůj.

Drhnu tě silou a drsnou svou dlaní, 

žádná v tom něha, jen očistný žár. 

Kůže ti rudne v tom mém bičování, 

přijímáš pokání, osudu dar.

Zatínáš zuby, rty do linky stačil, 

přijímáš bolest, co kosti ti rve. 

Všechno, čím jinde jsi život svůj mračil, 

smývám teď z tebe do duše tvé.

V mém nitru vášeň se s věrností kloubí, 

nepustím tě, dokud nejsi jen můj. 

Z hloubi mé duše, z té nejčistší hloubi, 

v plameni mém teď očištěn stůj.

Šedivá pěna tvou vinu teď nese, 

cizí ty vzpomínky spláchne náš žár. 

Moje se nitro v té čistotě třese, 

láska je oběť i vítězný dar.

Borová vůně tvé vědomí křísí, 

vracíš se k sobě a vracíš se k nám. 

Vteřiny ticha se v pramenech mísí, 

vnitřní svůj oheň ti do dlaní dám.

Nepustím tě, i když srdce mě bolí, 

vášeň je síla, co nezná svůj stín. 

Láska je vítěz na bitevním poli, 

jsi zase čistý a bez cizích vin.

Podávám ručník, bouře už ztichla,

v očích se setkal náš společný svět.

Vítězná síla mi do nitra vnikla,

nehledám viny a nehledám vět.

Neřeknu slovo, ten klid ve mně pálí, 

stojím tu hrdá a tvůj hřích je pryč. 

Hradby mé lásky nás před světem halí, 

v mých dlaních zůstává od tebe klíč.

Borová vůně je jedinou pravdou, 

nepustím tě, v mém ohni jsi skryt. 

Vášní svou bráním, ať sliby neuvadnou, 

v čistotě domova budeme žít.