Německou strategií bylo odříznout nás od slovanství, udělat z nás svou kolonii
Listopad 1989 uzavřel éru, ve které byla naše země pod všudypřítomným vlivem někdejšího Sovětského svazu. Tato závislost byla vše prostupující, od povinné ruštiny, přes ekonomické parametry, až po vnucovanou lásku ke všemu sovětskému. Nad tím vším byla navíc jen těžce zapomenutelná zkušenost z okupace v srpnu 1968. Po listopadu 1989 jsme věřili, že vše nenormální nahradí život v normalitě, kterou nám přinese svoboda a Západ, a pod dojmem zářných zítřků jsme z našich životů velkoryse vytěsnili i srpnové trauma. A v srpnu 1993 podepsali mezistátní smlouvu o přátelství a spolupráci český prezident Havel a jeho ruský protějšek Boris Jelcin. Preambule dosud platné smlouvy připomíná tradiční přátelské vztahy mezi národy obou států, přesvědčení, že vzájemná úcta a spolupráce mezi oběma státy odpovídá zájmům České republiky a Ruské federace, a slouží upevňování míru, bezpečnosti a spolupráce v Evropě.
Jak šel čas, tak nám byly staré rány znovu připomínány, a korunovala je věta premiéra Fialy: „Jsme ve válce“, míněno s Ruskem. A k tomu se přidala další myšlenková zkratka, že vše, co je proslovanské, je i proruské, a vše, co je proruské, je i proputinovské, a vše, co je proputinovské, je i prototalitní. Kdy se z rusofobie stal jazyk diplomatů? A kdy se nenávist a pohrdání jedním národem, a potírání vlastních kořenů, stalo součástí našich školních osnov? A kam může tento trend vmanévrovat nejen střední Evropu? To jsou otázky, o kterých budeme dnes diskutovat s docentem Michalem Térou. Je to historik, slavista, překladatel, básník. Jsem moc ráda, že vás tady mám.