Jsem z generace X (1965–1980). Narodil jsem se v roce Vodního Býka, tedy v roce 1973, ve znamení Blíženců.
Moje vzpomínky na život začínají na pražském předměstí, v Komořanech. Otec tehdy chodil do práce do výpočetního střediska v ORIONce a matka byla zaměstnaná v SIGMĚ Modřany. Pracovala na oddělení Vynálezeckého a zlepšovatelského hnutí, které odměňovalo ty, co něco vynalezli nebo zlepšili – aby se společnost posouvala dále a nezůstávala v intelektuálních kolejích končících rokem 1968.
Lidé, kteří ve výrobní sféře přišli s vylepšením, dostávali i několikanásobek svého měsíčního platu jen za to, že nebyli k práci lhostejní jako většina tehdejší znormalizované společnosti. Komunisti, kteří stát vedli, věděli, že musí mít vše posvěcené poradci ze Sovětského svazu (SSSR). Cokoliv jiného bylo vnímáno jako „protisocialistický živel“.
Rodiče v tom žili od narození, a tak socialismus vnímali ve všech jeho podobách jako normu. Bylo běžné tvrdit, jakých dosahujeme socialistických výsledků na 120 %, zatímco šla společnost a ekonomika čím dál tím více do háje. Lidé neměli důvod pracovat, protože vše, co se vyrobilo, putovalo do SSSR v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) – což byla jen nálepka pro socialistickou kolonii Sovětského svazu. Pokud by se snad soudruhům ze SSSR něco nelíbilo, stály by na náměstích opět „ruské“ tanky jako v roce 1968. „Naši“ komunisti se tak snažili, aby k tomu nedali důvod. Jinými slovy: kolaboranti šikanovali vlastní lid, aby zabránili brutálním sovětským pořádkům, které by znamenaly o tisíce mrtvých více než při čistkách v 50. letech.
Z toho, co si matně pamatuji jako žák základní školy, jsem vstával už někdy kolem 6. hodiny ranní. Matka mohla do práce chodit o něco později než dělnická třída, které směna začínala v šest. Postavila mě před školu, kde jsem pak čekal asi hodinu, až v 7:30 otevřou. Neměl jsem mobil ani hodinky, takže jsem čas odhadoval jen stěží – přesný čas se dal poznat až podle hodin uvnitř školy.
Do školy jsem začal chodit v roce 1979 a první ročník jsem dokončil v červnu 1980. První tři roky jsem navštěvoval Základní školu na adrese U Klubu 1741/5 (Praha - Modřany), kde byly pro tyto ročníky vyhrazené dvě třídy. Střídala se v nich ranní a odpolední výuka mezi 2.B a 3.B. Od 4. třídy jsem přešel do školy která kdysi stála mezi ulicemi U Spořitelny a Komořanská. Dnes na místě této budovy stojí křižovatka s ulicí Generála Šišky.
V Komořanech jsme bydleli jsme v domě operního zpěváka Vavrušky. Po jeho smrti budovu koupil jistý komunista, který mi věčně propichoval pneumatiky u mého kola, aby nás donutil k vystěhování. Bylo mi tehdy asi 9 let. Nakonec napsal prezidentovi o tom jací jsme vyžírky v jeho domě a proto jsme dostali byt na nově vznikajícím sídlišti Modřany“. Celou kauzu tu rozebírat nechci – dnešní člověk už těžko pochopí, jak byli tehdejší komunisti ujetí. Místo zastání jsme přednostně dostali ten nejhorší byt na nově vznikajícím sídlišti Modřany v Daškově ulici č. p. 3081. Byl úplně nahoře v 7. patře, v rohu pod střechou, takže v zimě byl nejchladnější z celého paneláku. Zbytek lepších bytů si soudruzi komunisti rozdělili mezi sebou.
Byl jsem klasické dítě s klíčem na krku od bytu, ve kterém nikdo nebyl. Musel jsem si se vším poradit sám, dokud se rodiče kolem 17. hodiny nevrátili z práce a nákupu. Samoobsluhy zavíraly nejpozději v 18:00 a neexistoval obchod s delší otevírací dobou. V sobotu měly některé prodejny otevřeno do 11 nebo 12 hodin, v neděli nepracoval nikdo – kromě lidí v městské hromadné dopravě.
Telefony tehdy existovaly jen jako pevné linky (tzv. bytové stanice) a naše sídliště jimi zpočátku nebylo vůbec pokryté. Telefon byl jen v budce vzdálené asi půl kilometru. Jediný hovor po Praze bez ohledu na délku stál 1 Kčs. Ve sluchátku bývalo špatně rozumět, protože tehdejší „Spoje“ neměly na linkách zesilovače, a tak se do telefonu často muselo křičet.