Rozbitá duše.

Já: "Kluci mám nový buben!" 
Šimon sedí vedle něho v autě a sahá na něj 
Já: "Má duši jelena, buď na něj opatrnej, ať ho neprotrhneš!" 
Šimon: "A z čeho je ta duše?" 
Já: "Z myšlenek." 
Šimon: "A co se stane, když ji rozbiju?"
 Já: "Duše je nesmrtelná, nedá se rozbít." 
Šimon: "Říkal jsi abych byl opatrnej!" 
Michal : "Jo, na buben! Ten je z kůže a ne z duše!"
 Šimon: "Aha, já myslel, že je tohle duše ..."

Do jiné dimenze.

Dnes jsem svým klukům ukázal šamanské bubnování. Šli jsme do lesa, já jim bubnoval a oni si našli svého zvířecího průvodce. Šimon to měl o něco divočejší, ale nakonec mu jeho průvodce poradil a zvířata dala sílu.

Z bubnování jsme jeli do Hypernovy. Kluci řekli, že jsou do elektra a že za mnou do potravin pak přijdou. Nakoupil jsem jablka, rohlíky a pár drobností a zaplatil. Kluci nikde. Vyhlížel jsem je, kde jsou, zda jsme se neminuli. Nemohl jsem je najít, popojížděl jsem nákupním vozíkem sem a tam. Před elektrem jsem je taky neviděl. Nákup jsem si dal do auta, které stálo v podzemní garáži. Vyšel ven a vyhlížel je, kde jsou. Nakonec jsem šel i do elektra podívat se, zda neokukují notebooky, nebo mobily, došel jsem až k regálům s televizemi, ale ani tam jsem je neviděl. Chodil jsem okolo pokladen sem a tam, Pomalu jsem ztrácel trpělivost, až jsem se nakonec rozhodl jít zpět do potravin. Kluky jsem tam nikde nenašel. Bylo tam málo lidí na to, abych je někde přehlédl. Začal jsem být zoufalý, protože od doby, kdy jsem zaplatil u poklady už uplynula dost dlouhá doba. Jako by se někam propadly bez jediné stopy. Jako by je někdo ukradl. Nebo že by vstoupili do jiné dimenze po tom bubnování? Přemýšlel jsem, kde mohou být, napínal všechny smysly. Mnohokrát jsem se byl podívat v podzemní garáži, zda třeba nečekají u auta, nebo zda je nezahlédnu u zeleniny, kde si obvykle dáváme sraz. Nikde nic. Ještě jsem se nepodíval na záchod, třeba se jim udělalo špatně! Když jsem šel na záchod tak kluci vyšli celý skleslí, z elektra. Nevěřil jsem svým očím, byli tu! Celí a zdraví. Podíval jsem se na čas placení u pokladny a čas, kdy jsem je našel. Trvalo to celou hodinu! Kluci se na mě smutně podívali a řekli něco o tom, že jsme se slovenskem prohráli hokej ...

Ano, byly v jiné dimenzi, v jiném prostoru :-))))

Zažehnutí vnitřního já.

Jdu ulicí, se mnou jde nějaká dívka. Cítím, že to má být někde tady. Ano, cítím tu sílu. Zastavuji se a otáčím se. Vidím jak se zhmotňuje lidská postava, jdu k ní, vidím staršího vousatého muže, kterému není nejlépe. Poznávám jej. "Mohu Vám nějak pomoci?" Muž v kápi se na mě podívá, poznává mě a řekne: "Běž tam do toho domu, tam mi budeš platný, tady je to na mě ..."
Jdu s dívkou přes malé náměstíčko a hledám dům s číslem popisným, který mi muž v kápi řekl. Chci do nějakého domu vstoupit, ale je to jiné číslo a pak se rozhoduji pro ten správný dům. Vidím, jak se oknem na ulici dívá ženská tvář. Otevírám dveře a vstupuji dovnitř po schodech. Vstupuji do nějakého temného prostoru. Rozpoznávám dvě ženy, jedna je něco jako šlechtična a ostatní ji poslouchají. Dívku za mnou uchopí nějaký muž a vtáhne ji dovnitř. Když ji vtahuje dovnitř vidím, že je dívka, která mě do teď doprovázela nahá. Sedne si a není schopna žádné akce. Když vstupuji do toho temného prostoru pohyby rukou v sobě zažehnu vnitřní sílu. Je to pracné a chvílemi to bolí. Tam kam nedopadá denní světlo jsem lucernou. Ohnivé světlo okolo mě létá jako bych jím mával okolo sebe. Muž, který vtáhl dívku dovnitř a posadil ji na lavičku se na mě chce vrhnout, ale šlechtična jej zarazí slovy: "To je lukostřelec sarkofág, na toho nesahej!" Všichni si drží odstup. Můj vnitřní oheň už nemusím udržovat. Prostor je osvětlený.
Něco se venku má stát. Jedna z žen vyndá nějaký přístroj a říká něco o tom, že bude sledovat, jak se ladí duše, která bude venku, zda se přikloní ke světlu, nebo k temnotě. Jiná z žen říká, že jsme se dohodli, že nic takového nebudeme používat. Rozbiji ten přístroj, stejně tak jako další pozlacené a blýskavé předměty, které vypadají jako magické, které by nějak mohli ovlivnit to co se děje venku. Na jednom místě najdu malý parůžek. Říkám si, že bych ho měl také rozbít, ale necítím z něho žádnou sílu, je obyčejný a tak si ho nechávám.

Dívka, která šla původně se mnou a která byla "zajata" temnou silou měla být toho všeho svědkem. Měla vidět kdo je kdo a měla si zkusit, jaké je setkání s temnotou.
Muž, který se zhmotnil na malém náměstí nezemřel a svůj úkol vykonal, k čemuž jsem mu pomohl tím, že jsem paralizoval místo temnoty, které by mu v jeho úkolu aktivně bránilo.