Má mysl je tichá, spí v bezpečném stínu,

a já v tomhle klidu jen pomalu hynu.

V ní usnuly touhy, dny vlečou se zase,

a ztrácí se v lhostejném, pomalém čase.

Tak přijď a hoď kamínek do mojí vody

a znič všechny rutiny, rozbij ty shody.

Zkus lehce mě dráždit a drze se smát,

já nechci už znuděná v tichu dál stát.

Tak rozčeř mou hladinu, vyvolej vlny,

ať můj svět je najednou života plný.

Jen vytrhni mě ze sna a mírně mě zlob,

ať nejsem už chladná jak mlčící hrob.

Ukaž mi cestu, kde krása se skrývá, 

kde duše je volná a radostně živá. 

Nebuď mým vládcem, buď průvodcem tiše, 

když vkročíme spolu do neznámé říše.

 Nauč mě chápat a naplno vnímat, 

už nechci v tom bezpečí ospale dřímat. 

Zaveď mě do míst, kde barvy víc září, 

ať cítím zas vítr vát na svojí tváři.

Nehledám zámky a nehledám pouta, 

jen prozkoumat tajemství každého kouta. 

Buď zkrátka mým průvodcem pro chvíle jasu, 

kde naplno nadechnu života krásu.

V kavárně sedím, lžička zvoní, 

mé družky nad kávou se kloní. 

Mluví jen o tom, co je bolí, 

jak život sype do ran soli.

Já nechci slyšet jejich vzlyky, 

ty odevzdané, tiché díky. 

Můj život nebyl loukou květů, 

měl málo barev, málo vzletu. 

Ten, kdo měl kráčet po mém boku, 

zmizel jak stín v tom dravém toku.

Nechci být babkou, co jen čeká, 

až odpluje ta kalná řeka. 

Nechci žít v šedi zapomnění, 

v tom odevzdaném živoření.

Nechci být babkou, co v bačkorách tlí, 

a o starých časech jen v ústraní sní. 

Už odmítám šednout a splývat se zdí, 

můj vnitřní hlas ve mně zas divoce bdí.

Chci do žil si vpustit zas trochu té šťávy, 

vždyť život je dar, ne jen únavné zprávy. 

Už nebudu loutkou, co čeká jen v koutě, 

vydám se radši na barevné poutě.

Poslouchej, příteli, u vína v šeru, 

já jinou cestu si pro sebe beru. 

Už nechci být stínem, co v koutě jen sedí, 

a do kalných vod svého osudu hledí.

Uvolním knoflík a zahodím stud, 

v radosti odhalím stařeckou hruď. 

Je zvrásněná léty, však nese můj chór, 

v němž ozývá se můj vítězný vzdor.

Ta nahota pravdy je nespoutaný smích, 

poslední rozmar a nádherný hřích. 

Chci nerozvážně a s chutí teď žít, 

a barvami světa se do sytosti zpít.