Německou strategií bylo odříznout nás od slovanství, udělat z nás svou kolonii
Listopad 1989 uzavřel éru, ve které byla naše země pod všudypřítomným vlivem někdejšího Sovětského svazu. Tato závislost byla vše prostupující, od povinné ruštiny, přes ekonomické parametry, až po vnucovanou lásku ke všemu sovětskému. Nad tím vším byla navíc jen těžce zapomenutelná zkušenost z okupace v srpnu 1968. Po listopadu 1989 jsme věřili, že vše nenormální nahradí život v normalitě, kterou nám přinese svoboda a Západ, a pod dojmem zářných zítřků jsme z našich životů velkoryse vytěsnili i srpnové trauma. A v srpnu 1993 podepsali mezistátní smlouvu o přátelství a spolupráci český prezident Havel a jeho ruský protějšek Boris Jelcin. Preambule dosud platné smlouvy připomíná tradiční přátelské vztahy mezi národy obou států, přesvědčení, že vzájemná úcta a spolupráce mezi oběma státy odpovídá zájmům České republiky a Ruské federace, a slouží upevňování míru, bezpečnosti a spolupráce v Evropě.
Jak šel čas, tak nám byly staré rány znovu připomínány, a korunovala je věta premiéra Fialy: „Jsme ve válce“, míněno s Ruskem. A k tomu se přidala další myšlenková zkratka, že vše, co je proslovanské, je i proruské, a vše, co je proruské, je i proputinovské, a vše, co je proputinovské, je i prototalitní. Kdy se z rusofobie stal jazyk diplomatů? A kdy se nenávist a pohrdání jedním národem, a potírání vlastních kořenů, stalo součástí našich školních osnov? A kam může tento trend vmanévrovat nejen střední Evropu? To jsou otázky, o kterých budeme dnes diskutovat s docentem Michalem Térou. Je to historik, slavista, překladatel, básník. Jsem moc ráda, že vás tady mám.
Protislovanské texty píší lidé, kteří jen potřebují vyplivnout něco protiruského
Pohrdání vlastní identitou je specifickým postojem, který podle docenta Michala Téry často zaujímají Češi ke svým slovanským kořenům. V evropském srovnání jsme prý naprostým unikátem. Poláci jsou hrdí Slované. Ani Slovinci, Srbové nebo Slováci své kořeny nepopírají, ani nevytěsňují. Ovšem paradoxně, čím usilovněji se my Češi snažíme být světovými, tím více provinčně, podle našeho hosta, působíme. „Nikdy nás nebudou brát jako svou součást, maximálně jako svou periferii,“ varoval slavista před postojem Západu, který nás má rád pouze tehdy, když se mu zcela připodobníme. Co vše tedy stojí v pozadí soustavného vytěsňování slovanství z naší historie a našich životů?
Slovo Rusák má dnes stejně rasistický náboj jako Židák, jen je celospolečensky tolerováno
V roce 1916 napsal Tomáš Garrigue Masaryk v Moskvě studii o roli malého národa. Patřil ke generaci, která dokázala v sobě bez rozpaků spojit dva pilíře osamostatněného národa: Vztah k Západu i vztah ke slovanství. Docent Michal Téra v předchozí části rozhovoru otevřeně přiznal, v čem se s Masarykem rozchází. „Masaryk nikdy nepochyboval o tom, o čem třeba já sám pochybuji, že my jsme součástí Západu,“ řekl náš host. Meziválečné generaci podle něj „nepřekáželo“ mít obě identity najednou. Nám to dnes vadí zcela zásadně – a podle docenta Téry právě v tom spočívá celý problém. Co se mezi pojetím Masaryka a dnešním výkladem naší identity stalo? Kdo si nepřál, aby obé bylo nadále v souladu?
Bez Majdanu v roce 2014 by byl Krym dodnes ukrajinský a na východě země by se neválčilo
Středověcí kartografové malovali za okraje známého světa temná, démonická území. Místa, odkud podle nich přicházelo zlo a kam tedy směřoval lidský strach. Něco velmi podobného se podle docenta Michala Téry odehrálo v české kolektivní představivosti po roce 1989. „Rusko je vlastně démonický, temný prostor, jakýsi anti svět, který nám neustále hrozí nás pohltit,“ vykreslil v předchozí části rozhovoru onu mentální mapu, která vyrůstala a temněla v myslích celých generacích. Tato mapa, jak upozornil, pomáhá přehlížet jiná reálná nebezpečí, která mohou přicházet ze zcela jiné světové strany. A tady se otevírá zásadní otázka. Kdo a s jakým úmyslem tuto mapu nakreslil? Michal Téra, historik, slavista, překladatel, autor knihy „Kyjevská Rus“, spolupracovník na obsáhlé publikaci „Dějiny Ruska“ a také autor bestselleru „Zapomenutý ostrov“. V současné době působí na Katedře slovanských filologií Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.