Ruská federace se nikdy oficiálně nestala součástí NATO a nikdy nepodala formální přihlášku k členství. V historii (zejména v 90. letech a na začátku tisíciletí) však proběhlo několik fází intenzivní spolupráce a politických debat, kdy ruští lídři možnost vstupu zmiňovali nebo zjišťovali, jaké jsou podmínky.
Zde jsou ověřená fakta o tom, kdy a jak se o této možnosti jednalo:
1. Éra Borise Jelcina
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 hledalo nové Rusko svou identitu a vztah k Západu.
Prosinec 1991: Boris Jelcin poslal dopis na první zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC). V něm uvedl, že vstup Ruska do NATO je „dlouhodobým politickým cílem“ Ruska. Zůstalo to však pouze v rovině rétoriky.
1994 – Partnerství pro mír: Rusko se oficiálně připojilo k programu Partnerství pro mír (Partnership for Peace), což je program NATO určený pro budování důvěry a spolupráci s nečlenskými státy.
1997 – Zakládající akt: V Paříži byl podepsán Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací. Ten zřídil Stálou společnou radu, která měla Rusku poskytnout konzultační roli, nikoliv však právo veta nebo hlasovací právo. Jelcin tehdy sice označoval rozšiřování NATO na východ za chybu, ale praktickou dohodou se snažil minimalizovat dopady.
2. Éra Vladimira Putina (začátek 2000)
Nejblíže k reálné diskuzi o členství bylo Rusko na počátku prvního prezidentského období Vladimira Putina, který v té době prosazoval pragmatický a prozápadní kurz.
Rok 2000 (Rozhovor s Davidem Frostem): Těsně před svým prvním zvolením prezidentem Putin v rozhovoru pro BBC na otázku, zda by Rusko mohlo vstoupit do NATO, odpověděl:
„Nevidím důvod proč ne. Nevylučuji takovou možnost – pro případ, že zájmy Ruska budou brány v úvahu, pokud bude plnohodnotným partnerem.“
Jednání s Georgem Robertsonem (bývalý šéf NATO): Lord Robertson později vzpomínal na rané schůzky s Putinem. Putin se ho tehdy přímo zeptal: „Kdy nás pozvete do NATO?“ Robertson odpověděl, že NATO nikoho nezve, ale státy si podávají přihlášku samy. Putin na to reagoval slovy, že Rusko nebude stát ve frontě s ostatními „zeměmi, na kterých nezáleží“. Rusko požadovalo speciální status velmoci, nikoliv standardní přístupový proces.
2002 – Rada NATO-Rusko: V Římě byla založena Rada NATO-Rusko (NRC), kde Rusko a členové NATO seděli u jednoho stolu jako rovní partneři při řešení bezpečnostních otázek (např. boj proti terorismu po 11. září, spolupráce v Afghánistánu).
Proč k tomu nikdy nedošlo?
Rozhovory o možném členství ztroskotaly na zásadních neshodách v tom, jak obě strany vnímaly mezinárodní uspořádání:
Standardní proces vs. privilegovaný status: NATO vyžadovalo splnění jasných demokratických a vojenských kritérií (civilní kontrola armády, transparentnost, vyřešené územní spory). Rusko naopak očekávalo, že jako jaderná velmoc dostane automatickou pozvánku a právo veta nad rozhodnutími aliance.
Ruská sféra vlivu: Rusko vnímalo rozšiřování NATO o bývalé státy východního bloku (Polsko, ČR, Pobaltí) jako porušení nepsaných dohod a ohrožení vlastní bezpečnosti.
Obrat v krizových letech: Vztahy definitivně ochladly po vlně tzv. barevných revolucí (Gruzie, Ukrajina 2003–2005) a Putinově projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, kde ostře odsoudil rozšiřování NATO. Po ruské invazi do Gruzie (2008) a anexi Krymu (2014) byla veškerá praktická spolupráce ze strany NATO zmrazena a po plnohodnotné invazi na Ukrajinu v roce 2022 bylo Rusko aliancí označeno za přímou hrozbu.
Ověřené oficiální zdroje:
Oficiální web NATO: Přehled historického vývoje vztahů a dokumentů (včetně textu Zakládajícího aktu z roku 1997 a Římské deklarace z roku 2002) najdete přímo v sekci
Relations with Russia na nato.int Archiv BBC: Přepis a videozáznam rozhovoru Davida Frosta s Vladimirem Putinem z března 2000 (Putin: "Russia could join NATO").
Svědectví George Robertsona: Rozhovory pro britský deník The Guardian a stanici BBC z roku 2021, kde bývalý generální tajemník NATO detailně popisuje své tehdejší debaty s Putinem o vstupu Ruska do aliance.