Před pár lety jsem si s bratrancem Jirkou povídal o „ruských hrobech“, které patří k naší rodině. Netušil jsem, kde přesně leží, a tak jsme se domluvili, že mi je ukáže. Říká se jim „ruské“, protože jsou v pravoslavné části Olšanských hřbitovů. Naši pradědové byli totiž záporožští kozáci z Orichivu, kteří v roce 1921 utekli z Ukrajiny před loupeživými rudými bandami a jistou smrtí. Mezi rodinné historky patří i to, jak rudogvardějci vtrhli do kostela, kde se zrovna ženil můj praděd, a celý ho během svatební bohoslužby vyrabovali. Svatebčané tomu jen bezmocně přihlíželi – kostel byl posvátné místo a pravoslavný obřad trvá několik hodin.
Dnes jsem se tedy zastavil u hrobu svého praděda Kuzmy Dondíka. Ten přežil nejen občanskou válku v Rusku, ale i Sibiř poté, co jej v Praze v létě roku 1945 zatkl SMERŠ z Rudé armády. Dostal 10 let za protistátní činnost a za dřívější boj v armádě bělogvardějců. Na Sibiři si odseděl 9 let, než dostal milost od Chruščova – měl tehdy štěstí na dvouleté období, kdy se ze Sibiře propouštělo. Návrat domů do Československa mu pak trval celý další rok.
Pár řad před tímto hrobem leží další můj praděd Ladislav Labský, který si od Uralu legionářským vlakem přivezl svou ženu Nonu, místní učitelku a dceru protojereje. S bratrancem jsme si u těch náhrobků připomínali všechny ty příběhy, jak nám je před lety naše rodiny vyprávěly.
Protože bylo sychravo a poprchávalo, zašli jsme se potom zahřát do blízké restaurace. Původně jsme šli jen na jedno točené, ale číšník byl neodbytný, a tak se řeč stočila k jídelnímu lístku. Jirka, příjmením Preclík, se s vážnou tváří zeptal, s čím že ten preclík mají, a vzápětí pinglovi prozradil, že ho to zajímá čistě kvůli jeho jménu. Já se pak zeptal na denní polévku. Když mi číšník oznámil, že mají brokolicovou, okamžitě se mi vybavila brokolicová polévka od mé bývalé ženy – ta, kterou mi s oblibou servírovala, když jsem se pozdě v noci vracel v náladě z hospody. Když jsem mu tuhle historku líčil, číšník jen poulil oči. Bylo vidět, že by k tomu strašně rád něco řekl, ale včas si to rozmyslel, aby si jako hosta nenaštval.
Pak už se hovor s Jirkou točil klasicky kolem rodiny a práce. Najednou mi ale vedle půllitru přistál panák.
„Pozdrav od kuchařky!“ zahlásil číšník a rychle odkvapil k dalším stolům.
Hned mi došlo, odkud vítr vane. Brokolicová polévka v panákové skleničce byla ještě horká a vůně nezklamala. Bratránek nechtěl věřit vlastním očím, tak jsem mu dal taky ochutnat. A musím uznat – byla opravdu výborná!