Funkční magie

 opis ze stránek: Služby funkční Magie | Není náhoda, že jsi zde a čteš tyto stránky!

Pojem Funkční Magie®

je jedinečná osobní pečeť Marka Chlíbka (Dago), přidělená mu Tvůrcem.

Pod její ochranou je pověřen magicky pracovat ke zlepšení lidského světa a ochraně ohrožených.

Předávat hledajícím principy poznání, rozvoje, ochrany a pravdy.

Některé vhledy pocitů z mých nočních meditací:

= Nutí tě ztichnout, když dozvíš se víc. Jednou vše poznáš a nepovíš nic. =

= Při cestě za jedinečným cílem nehledej tajnou stezku. Každou stezku vyšlapalo stádo. =

= Až jednou zakážou stížnosti a pomluvy, bude tento svět velmi tichým místem.. =

= Když čelíš výzvám sám, nemáš se o koho strachovat. A taky na koho žalovat.. =

= Když se zkoušíš ptát Boha, neposlouchej figurky, které chtějí odpovídat za něj. =

= Důvod, proč vyhynuli draci, je, že došly princezny. =

= Mlčení nelze říci slovy.

Samotu nelze sdílet.

Poznání a mládí se vždy minou. =

= Máš v životě vždy na výběr? Ano, ale někdy jen z možností, které se ti nebudou líbit. =

= Půjč mi dítě na prvních sedm let a vrátím ti hotového člověka. =

= Když si děláš přátele jen proto, že se nudíš sám, najdeš jen lidi, kteří to mají stejné. =

= Se štěstím se dá přežít všechno. Ale štěstí není pro každého.. =

= Když začneš hledat odpovědi, ozve se vřískot těch, co je nemají. =

= Poslední lži jsou vlastní představy. Poslední zrada je od vlastního těla. Kdo ti nejvíc ublížil? Ukaž na sebe.. =

= Přírodní obřad je něco jako koncert, který tě nadchne. Snažit se pochopit magii jenom z knih, je stejné jako uklízet po vydařeném „fesťáku“. Vidíš zbytky plakátů, udupanou trávu, opuštěné pódium a spoustu odpadků po lidech, kteří to prožili.

Hodně z toho pochopíš, něco si domyslíš, ale nikdy neprožiješ Genius loci. Nebudeš povznesený ani změněný. Budeš jen další v řadě, kdo jen mluví a tlumočí opsané fámy.

Vždy totiž přijde doba, kdy bys měl buď mlčet, nebo zavřít knihy a vydat se to prožít. =

„To je nejlepší drink, jaký jsem kdy pil. Kde ses ho naučil?“

„To je můj vlastní recept: dva díly vodíku na jeden díl kyslíku.“

„Hmmm.. , ňam! Jsi prostě Bůh.“

72 hodin

Jsme připraveni? | 72hodin

Marek Chlíbek - Dago - YouTube

Byla jsem plátnem, bez jediného kazu.

Šla jsem městem, co mě už dávno nezná,

průhledná jak v okně staré sklo.

V hlučných chodbách, v koncích bez dna,

všechno živé ve mně utichlo.

Chtěla jsem znát obrys svojí tváře,

dřív než se v davu nadobro rozplyne,

najít ten bod, co v šedi světa září,

to, co je mé a co je jediné.

Našla jsem ho v dvoře, kde i tráva

mezi betonem má strach se nadechnout.

Seděl tam muž, v němž moudrost vyvstává,

schopná zmatenou mysl obejmout.

Místo tváře masku z novin nosil,

titulky zpráv mu kryly čelo i líc,

městský šaman, jehož jsem v duchu prosil,

ať neříká nic, a přesto poví víc.

„Kdo jsem?“ ptal se můj stín beze slov,

když jsem mu kůži zad nastavila.

On vzal své pero – modrý, ostrý kov,

aby se v něm moje pravda probudila.

První dotek do ramen mě studil,

hrot se vryl hluboko pod povrch těl,

inkoustem ve mně starý život vzbudil,

ten, který svět dávno zapomněl.

Nepsal seznam mých chyb ani jmen,

nepsal to, co se sluší a co se má.

Pod jeho rukou se rozlil jasný den,

příběh, který znám jen já sama.

Cítila jsem, jak se písmo vpíjí,

jak skrze svaly stéká do kostí,

jak modrá linka mou duši teď ovíjí

z úzkosti ven, k tiché radosti.

Pálilo to jako oheň v mrazu,

když se příběh vpaloval do mých snů.

Byla jsem plátnem, bez jediného kazu,

pro mapu svých budoucích dnů.

Pak odtáhl ruku a ticho se sneslo,

papírová maska se v šeru zachvěla.

Z mého nitra těžké břemeno kleslo,

stala jsem se tím, čím jsem být měla.

Už nejsem sklo, co v dlaních světa praská,

mám svůj příběh, co v hloubi srdce tluče.

Není to role, není to jen maska,

je to písmo, co k mému já drží klíče.

Vykročila jsem ven, do hluku a aut,

vlastním inkoustem v duši podepsaná.

Už nemusím v cizích pravdách plout,

jsem svou vlastní cestou, sama sebou daná.

Maska jako brána: Průvodce rituální a magickou praxí

V běžném světě maska slouží k tomu, abychom se skryli. V magii a ezoterice je to přesně naopak: maska slouží k uvolnění a odhalení. Tím, že zakryjete svou lidskou identitu a své běžné ego, stáváte se prázdnou nádobou (kanálem), skrze kterou může působit specifická energie, archetyp nebo síla. Maska není převlek, je to nástroj transformace.

---

1. Způsoby práce s maskou

Hloubka práce s maskou se liší podle tradice, kterou se inspirujete:

• Šamanismus a animismus: Maska představuje zvířecího ducha (totem) nebo přírodní sílu. Nositelem není člověk, ale duch, který si lidské tělo dočasně vypůjčil. Maska vlka nebo orla vám umožňuje vnímat svět jejich instinkty.

• Magie a mystika (Theurgie): Maska fixuje určitý kosmický princip nebo božskou energii. Může jít o archetyp bojovníka, léčitele nebo masku ztělesňující samotnou energii Hojnosti. Slouží k přitažení a manifestaci těchto sil do vašeho života.

• Ezoterická psychologie (Stínová práce): Maska pomáhá zvědomit naše vnitřní role (tzv. Persony). Můžete si vytvořit masku svého vlastního strachu, vzteku nebo skryté touhy. Tím, že tento „stín“ zhmotníte, můžete se mu postavit tváří v tvář a přijmout ho.

---

2. Možné záměry pro vytvoření masky

Před začátkem tvorby musíte mít naprosto jasno, proč masku děláte. Zde jsou nejčastější záměry:

• Maska hojnosti: Přitahuje prosperitu, plodnost, nové příležitosti a pocit vnitřního bohatství.

• Ochranná maska (Štít): Odstráší negativní vlivy, chrání vaše energetické pole (vhodná pro silné empaty).

• Maska vnitřní síly a odvahy: Dodává energii k překonání překážek, ztělesňuje bojovníka či suverénního vládce.

• Maska intuice (Věštecká): Otevírá „třetí oko“, zklidňuje mysl a používá se při meditacích pro hlubší vhledy a sny.

---

3. Jak rituálně masku vytvořit

Tvorba masky je magickým aktem sama o sobě. Není to jen výtvarná činnost, ale rituál vkládání záměru do hmoty.

1. Načasování a prostor: Zvolte správný čas. Pro růst a hojnost tvořte při dorůstajícím měsíci, pro ochranu a zbavování se zlozvyků při couvajícím. Očistěte svůj pracovní prostor vykuřovadlem (např. šalvějí nebo palo santem).

2. Srdce masky: Než začnete modelovat nebo vrstvit materiál (ideální je technika papírmašé pro její lehkost a pevnost), napište svůj záměr na malý papírek (např. „Jsem magnetem na hojnost“). Tento papírek trvale vlepte do základních vrstev masky, nejlépe do oblasti třetího oka (čela).

3. Vědomé tvoření (Magické korespondence): Vybírejte barvy a symboly, které ladí s vaším cílem. U Hojnosti použijte zlatou a zelenou, vlepte do ní semínka, kukuřici, symboly včel nebo drobné mince. Při každém nánosu barvy nebo přilepení ozdoby si opakujte svůj záměr.

4. Esence: Do vnitřní strany můžete kápnout vhodný esenciální olej (skořice pro hojnost, levandule pro intuici, hřebíček pro ochranu).

---

4. Jak rituálně masku „oživit“

Hotová maska je jen prázdná forma, dokud ji neaktivujete.

• Očištění živly: Protáhněte masku nad kouřem z vonné tyčinky nebo bylin (živel vzduchu), lehce se jí dotkněte plamenem svíčky (oheň), kápněte na ni kapku vody a posypte špetkou soli nebo hlíny (země).

• Dech života: Uchopte masku oběma rukama, představte si, jak se ve vás hromadí energie vašeho záměru (např. zlaté světlo hojnosti), a třikrát silně foukněte do masky, jako byste do ní vdechli duši.

• Přivítání: Oslovte masku nahlas a řekněte jí, jaký je její úkol.

---

5. Jak s maskou rituálně pracovat

Práce s maskou vyžaduje plné soustředění a respekt.

• Příprava: Ztlumte světla, zapalte svíčku. Uvolněte se a nechte odejít myšlenky na běžný den.

• Nasazení: Masku si nasaďte pomalu a vědomě. Vnímejte, jak se v momentě, kdy zakryje vaši tvář, mění váš dech a postoj. Už nejste „vy“, stáváte se ztělesněním dané energie.

• Zrcadlový trans: Sedněte si před zrcadlo. Dívejte se masce do očí. Nesnažte se hledat sebe, sledujte bytost před vámi. Pokud pracujete s Hojností, nechte tělem proudit pocit absolutního dostatku a králoství.

• Pohyb a zvuk: Nechte masku, ať se projeví. Možná se narovnáte, možná začnete dýchat hlouběji, možná z vás vyjde zvuk nebo slovo. Dovolte energii, aby vámi volně protékala.

---

6. Jak rituální práci ukončit (Uzemnění)

Toto je z psychologického i magického hlediska nejdůležitější krok. Pokud byste masku jen tak sundali a šli vařit večeři, riskujete roztěkanost, energetické vyčerpání nebo „přilepení“ role na vaši psýché.

1. Poděkování: V duchu poděkujte energii nebo duchu masky za to, že se zhmotnil a přinesl vám sílu.

2. Sejmutí: Sundejte masku a s výdechem si nahlas řekněte své civilní jméno (např. „Nyní jsem opět [Vaše jméno], jsem plně ve svém těle a ve své realitě.“).

3. Uzemnění: Napijte se vody, snězte kousek něčeho sladkého nebo slaného, umyjte si obličej a ruce studenou vodou, případně se dotkněte dlaněmi podlahy. Tím bezpečně odvedete přebytečnou energii zpět do země a ukotvíte se ve svém běžném vědomí.

---

7. Kde a jak masku uložit

Maska je posvátný předmět a podle toho by se s ní mělo zacházet.

• Oltář nebo čestné místo: Pokud má maska aktivně pracovat (jako Maska hojnosti nebo ochrany), zavěste ji na stěnu v místě, kde trávíte čas nebo pracujete. Nechte ji na očích, aby fungovala jako stálý „vysílač“ vašeho záměru a strážce prostoru.

• Skryté uložení: Pokud jde o velmi osobní, stínovou masku, nebo masku na hlubokou meditaci, uložte ji do plátěného sáčku nebo krabice (ideálně potažené látkou) do temna, např. do skříně. Ven ji vyndávejte pouze pro účely rituálu.

• Nedotknutelnost: Nedovolte cizím lidem, aby si masku ze zvědavosti zkoušeli nasazovat. Je naladěná výhradně na vaši energetickou stopu a cizí vlivy by její sílu roztříštily. Měla by být dotýkána s respektem.

Na starém dřevě ticho usedá

Na starém dřevě ticho usedá,

stín kreslí mapy, co se ztrácí v dálce.

Je tohle bytí jenom náhoda,

či tíha slov v té nekonečné válce?

Kde končí touha a kde začne klid,

když v hloubi duše zeď se stále staví?

Zda stojí za to tuhle nitku vít,

než podzim barvy v šedou zas přetaví?

Už není stínem, jde blíž, krok za krokem,

snad v jeho tváři se zrcadlí cíl.

On mohl by stát se mým hlubokým tokem,

co smyje tu pachuť všech marných chvil.

Snad jeho dlaň podá mi záchranný vor

a vdechne smysl tam, kde zbyl jen prach.

Ať ticho v nás změní se v radostný chór

a rozplyne konečně všechen můj strach.

Krok jeho utichl v dálce a prachu,

zůstalo prázdno a studený stín.

Už nehledám lék proti svému strachu

v náruči někoho, kdo prošel jen tak, jak dým.

Pochopit musím, že pramen je ve mně,

ne v cizích očích, co minuly cíl.

Smysl svůj nesu si tichounce, jemně,

ve vlastní síle všech příštích chvil.

Nechť mým tělem proudí Živa,

v mém koleni je síla divá.

Uzdrav mě, Živo, prameni čistý,

ať každý můj krok je lehký a jistý.

Vláha života do kloubu vtéká,

bolest se mírní, v dálku utíká.

Síla života ke mně teď kráčí,

šest týdnů klidu k rozkvětu stačí.

Tělo se scelí, kosti se spojí,

ve svaté Živě se všechno zhojí.

Skalní umění jako cesta do jiných světů - Václav Cílek

Skalní umění s porovnáním uměním dneška se zamyšlením nad zobrazováním mýtických postav tehdy a dnes. 

Má mysl je tichá, spí v bezpečném stínu,

a já v tomhle klidu jen pomalu hynu.

V ní usnuly touhy, dny vlečou se zase,

a ztrácí se v lhostejném, pomalém čase.

Tak přijď a hoď kamínek do mojí vody

a znič všechny rutiny, rozbij ty shody.

Zkus lehce mě dráždit a drze se smát,

já nechci už znuděná v tichu dál stát.

Tak rozčeř mou hladinu, vyvolej vlny,

ať můj svět je najednou života plný.

Jen vytrhni mě ze sna a mírně mě zlob,

ať nejsem už chladná jak mlčící hrob.

Ukaž mi cestu, kde krása se skrývá, 

kde duše je volná a radostně živá. 

Nebuď mým vládcem, buď průvodcem tiše, 

když vkročíme spolu do neznámé říše.

 Nauč mě chápat a naplno vnímat, 

už nechci v tom bezpečí ospale dřímat. 

Zaveď mě do míst, kde barvy víc září, 

ať cítím zas vítr vát na svojí tváři.

Nehledám zámky a nehledám pouta, 

jen prozkoumat tajemství každého kouta. 

Buď zkrátka mým průvodcem pro chvíle jasu, 

kde naplno nadechnu života krásu.

V kavárně sedím, lžička zvoní, 

mé družky nad kávou se kloní. 

Mluví jen o tom, co je bolí, 

jak život sype do ran soli.

Já nechci slyšet jejich vzlyky, 

ty odevzdané, tiché díky. 

Můj život nebyl loukou květů, 

měl málo barev, málo vzletu. 

Ten, kdo měl kráčet po mém boku, 

zmizel jak stín v tom dravém toku.

Nechci být babkou, co jen čeká, 

až odpluje ta kalná řeka. 

Nechci žít v šedi zapomnění, 

v tom odevzdaném živoření.

Nechci být babkou, co v bačkorách tlí, 

a o starých časech jen v ústraní sní. 

Už odmítám šednout a splývat se zdí, 

můj vnitřní hlas ve mně zas divoce bdí.

Chci do žil si vpustit zas trochu té šťávy, 

vždyť život je dar, ne jen únavné zprávy. 

Už nebudu loutkou, co čeká jen v koutě, 

vydám se radši na barevné poutě.

Poslouchej, příteli, u vína v šeru, 

já jinou cestu si pro sebe beru. 

Už nechci být stínem, co v koutě jen sedí, 

a do kalných vod svého osudu hledí.

Uvolním knoflík a zahodím stud, 

v radosti odhalím stařeckou hruď. 

Je zvrásněná léty, však nese můj chór, 

v němž ozývá se můj vítězný vzdor.

Ta nahota pravdy je nespoutaný smích, 

poslední rozmar a nádherný hřích. 

Chci nerozvážně a s chutí teď žít, 

a barvami světa se do sytosti zpít.

 

Do bílých stránek tvého těla,

vryju dnes to, co duše chtěla.

Tvá kůže bude knihou snění,

v níž každá bolest v klid se změní.

V tvé tělo vpisuji tvou duši,

ten vzkaz, co nikdo nepřeruší.

Jsi básní, kterou v tichu tvořím,

když do tvých hlubin světlo nořím.

Příběhy na kůži - 4. část - Závislost

Stojím tu nahá a vana se plní,

hladina vody se pokojně vlní.

Naposled čtu si ty neřestné věty,

než navždy zvadnou ty vulgární květy.

Je mi to líto, že musí to jít,

že musím násilím ten příběh smýt.

Chtěla bych nechat je navěky vryté,

před zrakem ostatních navždycky skryté.

Však čas je neúprosný, voda už chladne,

krása těch sprostot teď do hloubky padne.

Odkládám hříchy, co na sobě mám,

té očistě nutné se s bolestí vzdám.

---

Vstupuji do vody, horká je dost,

smývám tu nádhernou, hrubou zvrhlost.

Inkoust se rozpouští v obláčcích šedých,

ztrácí se příběh v těch myšlenkách bledých.

Písmenka stékají jak černé slzy,

konec té rozkoše přišel moc brzy.

Voda se barví tou neřestí tmavou,

víří mi myšlenky znavenou hlavou.

Mizí už slovesa, mizí i jména,

zůstává po hříchu špinavá pěna.

Dívám se do vody, co je teď kalná,

má nálada stává se náhle dost žalná.

---

Vycházím z koupelny, kůže se leskne,

po slovech drsných si duše teď steskne.

Zase jsem čistá a nevinně bílá,

jak by ta voda v nich všechno to smyla.

Však cítím prázdnotu, co studí v těle,

bez písma chybí mi doteky vřelé.

Jsem jako papír, co čeká na řádky,

chci svoje tajemství vrátit zas zpátky.

Ta čistota pálí víc nežli ten stud,

zase mě přemáhá ten zvířecí pud.

Už abych běžela k písmáku znova,

ať zaplní prázdnotu ta hrubá slova.

---

Procházím místa, kde neřest se skrývá,

kde lidská touha se do noci dívá.

Naslouchám příběhům temným a skrytým,

do duší hříšníků hluboko vrytým.

S lehkým jen úsměvem sleduji děje,

jak se ta erotika v přítmí chvěje.

Není to výsměch, jen zaujetí,

nad tím, co lidé jsou ochotni snětí.

Sbírám ty střípky z těch půlnočních stínů,

tu lidskou nahotu, rozkoš i vinu.

Ukládám do paměti každou větu,

pro tvoji potřebu, pro krásu světu.

---

Třídím ty zážitky s rozvahou hráče,

někdo se raduje, jiný zas pláče.

Hledám to pravé, co tebe by sytilo,

aby se v těle tvém vzrušení chytilo.

Jemně mě baví ta pestrost choutek,

jak lidé bloudí do zvrhlých koutek.

Vybral jsem pro tebe historku dravou,

co bude rezonovat s tvojí hlavou.

Není to pro smích, je v tom kus pravdy,

že pudy ovládají nás asi navždy.

Chystám si slova, co půjdou ti pod kůži,

ať tvoje neřest se nanovo otuží.

---

Vím, že se vracíš a v očích máš prosbu,

nevnímáš zkaženost jako zlou hrozbu.

Z mých nočních toulek se stává tvůj lék,

tišíš tím v sobě svůj vnitřní jek.

S klidem a úsměvem vítám tvou touhu,

prodloužit o kousek rozkoše šmouhu.

Mám pro nás přichystán příběh dost hrubý,

co v sobě cení své ostré zuby.

Líbí se mi, jak té závislosti propadáš,

jak si ty texty mé na tělo ukládáš.

Pojď, sedni tiše, mám nabráno z noci,

jsi mojí čítankou zcela v mé moci.

---

Stojím tu před tebou, nahá a tichá,

zvědavost v hrudi mi splašeně dýchá.

Netuším, jaký dnes ortel si zvolil,

čím bys mé zábrany nanovo skolil.

Prošel jsi temnotou, kde hřích se válí,

tam, kde se slušnosti všichni jen báli.

Nevím, zda bolest či něha mě čeká,

před tvojí volbou se duše však neleká.

Oddaně čekám, až hrot se mě dotkne,

až se tvá fantazie do mě vetkne.

Zda budu otrok či zvrhlá jen paní,

přijímám pokorně tvé každé přání.

---

Cítím hrot pera, jak po kůži klouže,

topím se v inkoustu jak v černé louži.

Nevidím písmena, cítím jen chvění,

jak se má podstata pod rukou mění.

Je to text o moci, o tvrdé síle?

Odevzdaná jsem té magické chvíli.

Bolest i rozkoš se do zad mi vrývá,

tajemný příběh, co pod kůží zpívá.

Slova jsou drsná, to cítím z tvé ruky,

sladké jsou pro mě ty písmácké muky.

Neznám ten děj, ale věřím tvé volbě,

jsem jenom socha v té tatérské tvorbě.

---

Dopsáno jest a já cítím tu tíhu,

nesu si na sobě cizí tu knihu.

Příběh z podsvětí, kde morálka není,

přináší duši mé to vykoupení.

Rozezníš struny, co nezněly léta,

jsem květem hříchu, co pro tebe rozkvetá.

Dominance, láska i bolest a křeč,

ztrácím teď před tebou veškerou řeč.

Díky, že našel jsi to, co mi chybí,

ten drsný svět se mi zoufale líbí.

Odnáším tajemství, co nikdo neví,

až doma v zrcadle se mi to zjeví.