Pekelný úpis touhy

Do rudých šatů své smutné tělo halím,
svou tvář opičí před světem marně tajím.
Po lásce toužím a po doteku vášně,
život mi utíká bezútěšně, prázdně.

Nikdo mě nelíbá, nikdo mě nehledá,
ta samota krutá chvíli klidu nedá.
Jen dlouhé stíny se přede mnou teď vrší
a místo radosti slzy mi z očí prší.

Můj výkřik bolesti protnul ten tichý čas,
z oblaku popela zjevuje se mi ďas.
On slyšel volání, co srdce křičelo,
aby už trápení konečně zmizelo.

Z hustého kouře se postava vynoří,
pekelný oheň v těch očích mu zahoří.
Přišel mě vyslyšet, mé přání dobře zná,
ví, že jsem zoufalá, smutná a samotná.

Rozvine pergamen, nabízí velký dar, 

že z mého života zmizí ten chlad a zmar. 

Přivede muže, co bude mě míti rád, 

nebudu muset se samoty více bát.

Cena je vysoká, duši svou musím dát, 

pekelným plamenům navěky zaprodat. 

Smlouva se nabízí a čeká na podpis můj, 

ďábel jen šeptá: „Teď stvrď hned osud svůj.“

Pergamen hořící přede mnou jasně plá,
poslední naděje pro moji duši má.
Do vlastní krve teď namáčím ostrý hrot,
abych tím zničila samoty krutý plot.

Podpisem stvrzuji tenhle ten temný pakt,
je to můj zoufalý a nezvratný už akt.
Za lásku muže teď dávám svou vlastní spásu
a měním věčnost za krátkou pozemskou krásu.

S Lunou teď rozmlouvám, se sestrou v dáli tam,
svou ženskou hlubinu už v sobě nehledám.
Jsem krásná taková, jakou mě stvořil svět,
svá vlastní bohyně, co nejde už nikdy zpět.

Mé tělo smyslné se v svitu leskne teď,
v té noci nacházím svou pravou odpověď.
Volání pramáti mi v krvi koluje,
mé srdce s měsícem se navždy spojuje.

Vcházím teď do domu, kde tiše čeká mě,

srdce mi do krku už buší příjemně.

Je mladý, nádherný a svaly pevné má,
pohled na krásu tu mě zcela dojímá.

Zrakem ho hltám a dech se mi zatají,
o tomhle setkání sny se mi zdávají.
Jeho hruď pevnou chci teď dlaní pohladit,
touhu svou bezbřehou v náruči ukojit.

Vítá mě u sebe hlasem tak vábivým, 

něžným a hlubokým, krásně též mámivým. 

Skleničku s pitím mi do dlaně podává, 

ta chvíle kouzelná jen pro nás nastává.

Jsem zcela zmatená tou jeho noblesou,
nohy mě před ním už sotva teď unesou.
Cítím se jako v snu, jsem tolik šťastná dnes,
že zmizel ze srdce dřívější strach a děs.

Tiskne se na tělo, pevně mě objímá, 

ta jeho blízkost mě naprosto dojímá. 

Vdechuji esenci a vůni vábivou, 

cítím tu energii silnou a živou.

Říká, že krásná jsem, šeptá to do uší, 

srdce mi radostí zběsile zabuší. 

Jsem zcela zmatená, věřím těm slovům všem, 

že jsem tou jedinou pro něho v světě jen.

V peřinách měkkých se k sobě teď vineme,
v přívalu rozkoše pomalu toneme.
Hladí mě po těle, zkoumá mé křivky všad,
uhasil dávný můj po lásce velký hlad.

Rozkoší taji a celá se roztékám,
před sílou vášně té nikam neutíkám.
Vlhká a vláčná jsem, hořím jen pro něho,
užívám doteků milence snového.

V rozkoši otevírám svoje ústa teď,
našla jsem konečně tu pravou odpověď.
Jeho dlaň na kůži mi dává pevnou zem,
když v bouři vášně té teď celá ztracena jsem.

Hranice mezi námi náhle mizí pryč,
k tajemství vesmíru mi podal zlatý klíč.
Nejenom těla dvě, i duše splynuly,
v jednotě posvátné se k sobě vinuly.

Ležíme v posteli znaveni vášní tou,
spojeni jsme navždy tou chvílí úžasnou.
Těla jsou zemdlená rozkoší bezbřehou,
objímá mé tělo s nekonečnou něhou.

Bouře se ztišila, zní jenom tichý dech,
úsměv nám pohrává na našich vlhkých rtech.
V náručí bezpečné teď tiše usínám,
nic víc už od světa já získat nehledám.

Nad ložem se sklání, bere duši mou,
láskou a tou vášní plně nasycenou.
Nehubí mě zlobou, jen si bere plat,
za to, že mě muž ten mohl milovat.

Odcházím do temnot, ne však s prázdnotou,
zářím vnitřním žárem, velkou jednotou.
Ten prožitek věčný nesu do pekel,
aby plamen lásky ve mně nezašel.

Pravdivá před všehomírem

Proč ten život v šedi spí? 

Kdo o vaší kráse ví? 

Proč jen ticho v domě máte? 

Před kým se to zamykáte?

Nechcete svět obarvit? 

Srdce prudce rozbušit? 

Najít v sobě skrytou krásu, 

navzdory vší moci času?

Pojďte se mnou do lesa, 

kde se tají nebesa. 

Odložte tam stud i šat, 

chci vás nahou zachovat.

Ať to tělo, co už zná, 

zase jiskru v sobě má. 

Pro ten pocit: „Jsem zas živá!“, 

co se ve vás tiše skrývá.

Vrásky jsou jen stopy času, 

mají svoji vlastní krásu. 

Proč se schovat, proč se bát, 

když to touží zachovat?

Ukaž kůži, ukaž stín, 

zbav se všech těch starých vin. 

Je to odvaha a vzlet, 

šokovat ten krásný svět.

Zahodit ostych a zvednout svou tvář, 

našla jsi sílu, co v hloubce se skrývá. 

Dnes nejsi stínem, jsi sluneční zář, 

na kterou objektiv s úctou se dívá.

V každé tvé lince je příběh a čas, 

nejsi jen obraz, jsi život sám. 

Děkuji za tvoji jiskru a jas, 

za čest, že tvou krásu zachovat mám.

Píšťala zpívá a tóny se vinou, 

v jejím srdci se probouzí čas. 

Vzpomínky na mládí najednou plynou, 

když v hudbě uslyší přírody hlas.

Znovu je dívkou, co miluje svět, 

cítí dech lesů i doteky v trávě. 

Láska jí vrací ten nádherný let, 

co v tónu píšťaly ožil teď právě.

Zlatavý paprsek korunou padá, 

přímo do srdce vlije jí jas. 

Příroda šeptá, že má ji tak ráda, 

a světlem zastaví plynoucí čas.

V té záři splývá s tou nádherou lesní, 

je vůní jehličí, dotekem skal. 

V posvátném tichu, kde nic už ji netísní, 

se stává krásou, jíž les si ji vzal.

Šat volně klesá a objímá zem, 

poslední slupka je svlečena z těla. 

Jsem nahá a pravdivá před všehomírem, 

tak, jak si duše vždy vzpomenout chtěla.

Kůže je světlem a dech proudem řeky, 

hranice těla se rozplývá v dál. 

Splynout s tou krásou už na věčné věky, 

být tím, co vesmír mi do vínku dal.

Melodie píšťaly v tichu se ztrácí, 

k lesnímu pokoji všechno se vrací. 

Jen tiché cvaknutí zazní tu tiše, 

když světlo na kůži příběh tvůj píše.

Tělo i duše teď svobodně plynou, 

s krásou a přírodou v jedno se vinou. 

Pravdivý obraz, co právě teď vzniká, 

hlubiny srdce se navěky týká.

Děkuji za sílu odložit svůj šat, 

že jsi se nebála takto tady stát. 

Tvá nahá krása je ryzí a pravá, 

jak země úrodná, co život dává.

Byl to dar sdílet ten jedinečný čas, 

kdy v tichu promluvil tvůj vnitřní hlas. 

Děkuji za tvoji důvěru a cit, 

v srdci mi zůstane tento vzácný klid.

V křesle se chvěji tou vzpomínkou žhavou, 

nestoudnost krásná mi krouží teď hlavou. 

Užila jsem si ten okamžik smělý, 

kdy šaty k zemi mi od těla sjely.

Vidím ho, jak snímky do rukou bere, 

můj obraz nahý se pod kůži dere. 

Věřím, že jen on tu krásu smí zřít, 

to sladké tajemství budeme mít.

Čekání na lavičce

Parkem kráčíš, je tu klid, 

necháš duši promluvit. 

Starosti už nevnímáš, 

v srdci jenom ticho máš.

Každou středu, stejný čas, 

hledáš v sobě vlastní hlas. 

Zastavíš se, dýcháš jen, 

aby zkrásněl všední den.

Ví, že je středa. Tudy chodí. 

Lavička v parku, tichý kout. 

Srdce ji vlastní zradou vodí, 

nemůže citu uniknout.

Chce ho jen vidět, vnímat pouze? 

Či doufá v návrat, v to „my dva“? 

Ač rozešli se, v skryté touze 

dál bezmocně tu vyčkává.

Potřebuji tě, vrať se zpět, 

jsi pro mě ten muž jediný. 

Ty naplňuješ můj celý svět, 

počítám bez tebe vteřiny.

Miluji tě, a chci jen tebe, 

život jsi můj i moje sny. 

Prosím, nechej už truců, sebe, 

ať jsme zas jedno, ať jsme „my“.

Odešel jsem, bylo toho moc, 

tvůj chtíč mě málem udusil. 

Chtělas mě vlastnit den i noc, 

bralas mi dech a zbytek sil.

Teď jinou mám, jsem spokojený, 

s ní žiju v lásce, v kráse jen. 

S ní je můj život naplněný, 

ty jsi už pouhý dávný sen.

Slibuji, budu hodná, tichá, 

poslušnost ze mě jenom dýchá. 

Udělám vše, co budeš přát, 

nebudu se už na nic ptát.

Změním se, lásko, pro tebe, 

snesu ti klidně modré z nebe. 

Jen se mi, prosím, navrať zpět, 

jsi pro mě život, jsi můj svět.

Jsi pro mě pouhá minulost, 

za námi spadl každý most. 

Nemá už smysl chtít to zpět, 

jinde je teď můj celý svět.

Rozhodnutí je neměnné, 

city jsou dávno zhašené. 

Svou cestu mám a po ní jdu, 

už nechci žádnou dohodu.

Tonu v té tmě a nevidím, 

jen o tvém světle tiše sním. 

Jsi paprsek v mé beznaději, 

stíny mě teď pohltit chtějí.

Jen ty mě můžeš vytáhnout, 

nedovol mi tu zahynout. 

Bez tebe tma mě pohltí, 

jsi lék i moje prokletí.

Dnes odmítl mě, nevadí, 

má láska si s tím poradí.

Snad příště už mě vyslyší, 

a bude ke mně nejbližší.

Já každou středu, v tichosti, 

tu budu stát, v své věrnosti. 

Dokud sám věci nezmění 

a neukončí mé soužení.

Z šedé klece

 

Už dlouho v šedém stínu spíš, 

jen prázdno v hloubce duše zříš. 

Tvá síla někam zmizela, 

jak svíce tiše dohořela.

Ten vztah tě táhne ke dnu jen, 

je vyčerpán tvůj každý den. 

Už nelze dál v té tíze žít, 

chceš volně dýchat, šťastná být.

On odmítá tvé radosti, 

jen plní dům svůj starostí. 

Tvé sny jsou pro něj pouhý dým, 

ty nechceš dále býti s ním.

Tvá duše volá po kráse, 

už nechce žít v té grimase. 

Je čas ten starý kabát svléct, 

nechat se srdcem jinam vést.

Hleď, tamhle dveře čekají, 

co nový svět ti chystají. 

Jen sáhni na tu kliku teď, 

a opusť tuhle těžkou šeď. 

Krok jeden stačí udělat 

a přemoci ten věčný chlad. 

Jdi ven, kde slunce jasně svítí, 

a začni nové, šťastné žití.

Svou ženskost znovu objevíš, 

když z téhle klece vyletíš. 

Jdi hledat lásku, něhu zas, 

teď nadešel tvůj pravý čas.

Tak nadechni se zhluboka, 

ať září jiskra do oka. 

Svět čeká plný radosti, 

jsi volná, zbav se starostí!

Všední stíny

Na ulici září jako den,

on je můj živý, krásný sen.

Tak jiný nežli ostatní,

pohledy mé si podmaní.

Vzplál ve mně oheň, žár a cit,

chci jenom s ním a pro něj žít.

Srdce se chvěje, už to vím,

že láskou k němu uhořím.

 

Hledáme klid ve všední dny,

tvořit v tichu naše sny.

Ač jsi tak jiný, nejsi tu  host,

stírám tu velkou vzdálenost.

Ta běžná všednost dní a let

dusí tvůj jasný, však jiný svět.

Svou něhou chráním tvoje sny,

prozářím láskou všední dny.

    

Zkus pochopit mě, lidsky jen,

splň mi ten dávný, vroucí sen.

Nechci jen chlad a zdvořilost,

spal mosty, překroč vzdálenost.

Obejmi duši, tělo mé,

ať v jedné touze splyneme.

Dej mi svou něhu, žár i cit,

chci s tebou prostě ženou být.

  

Tak marně čekám na tvůj cit,

chtěla bych s tebou v lásce žít.

Však síla má se vytrácí,

když nic se zpátky nevrací.

V zrcadle vidím stíny jen,

rozplynul se můj krásný sen.

Dávám ti vše, co mohu dát,

proč neumíš mě milovat?

  

Dnes otvírám se kráse dní,

ať hudba štěstí ve mně zní.

S přáteli sdílet číše vín,

pryč odhazuji šedý stín.

Dnes volím oheň, žár a cit,

chci naplno a vášní žít.

Už nečekám, jdu štěstí vstříc,

chci od života mnohem víc.

 

Už sbohem, muži bývalý,

sny se mi v slzách ztratily.

Nedal jsi, co mé srdce chce,

jsme cizí v každé myšlence.

Chtěla jsem hloubku, cit a klid,

však s tebou nelze v lásce žít.

Zůstal jen popel, chlad a dým,

loučím se s tebou, s trápením.

 

Teď za krásou a láskou jdu,

prožít ten zázrak bez studu.

Chci potěšení, rozkoš, smích,

ochutnat každý sladký hřích.

Chci tančit, zpívat, milovat,

své touze volnost darovat.

Můj svět teď září, to už vím,

že život vášní naplním.

V tom křesle sedím, čekám sám,

 jen své výčitky ti posílám.

Ztrácíš se v světě mimo mě,

já tonu v tiché, prázdné tmě.

Já za tebou ven nepůjdu,

v tom cizím světě nebudu.

On totiž nemá mě moc rád,

tak musím doma vyčkávat.