Ve stínu chodeb tiše stojím,
drobná a pevná v každém gestu.
Se tvojí dálkou se teď pojím,
k tobě si stále hledám cestu.
Nepláčou oči, ohněm planou,
jak horké jehly pálí v duši.
Stíny, co mezi námi vstanou,
žár mého srdce v tichu zruší.
Nepustím tě, i když to bolí,
spalující je moje síla.
Láska je ohněm v solném poli,
v němž se má duše s tvojí slila.
Voníš mi deštěm, cizí ženou,
v tvých očích bouře doznívá.
Mám duši hněvem rozbouřenou,
však tvoje síla mě dál vzývá.
Roztržen kabát, hřích v tvé tváři,
bereš si všechno bez ptaní.
V mém nitru tichý plamen září,
ten, který nikdo nezahání.
Jsi zklamáním i věčnou touhou,
spaluješ všechno, co jsi vzal.
Však nepustím tě cestou dlouhou,
můj vnitřní žár tě spoutal dál.
Z tvé kůže cítím cizí vinu,
ten sladký hřích, co dům náš haní.
Já nezmizím ti v tvém stínu,
i když mě tvoje zrada zraní.
Vzduch ztěžkl tím, co oba víme,
tvůj úsměv mrazem na rtech ztuh'.
V tichosti spolu dál se chvíme,
v mém srdci hoří věčný kruh.
Jsem pevná, v očích jehly pálí,
můj vnitřní žár tě nepustí.
Má duše v ohni k tobě vzplála,
jsi můj – i v moři úzkosti.
Ukážu k lázni, jdi se teď smýt,
v měděném hrnci už vře dravý proud.
Chci z tebe hříchy i špínu teď vymýt,
z té cizí vůně tě vyvléknout.
Pohyby jisté, rituál dlaní,
čistím tvé tělo i tvé lži.
To, co nás pálí, co nás oba zraní,
v horké se páře teď rozmlží.
V nitru mi sálá víc než ta voda,
nepustím tě, jsi stále můj.
Láska je pouto, ne svoboda,
v mém žáru dál pevně stůj.
Těžce si sedáš, svaly se pnou,
v jizvách tvých čtu každý dávný hřích.
Cítíš se šelmou, však spoutanou,
v náruči vod, co jsou v rukách mých.
Je to tvůj trest i tvá záchrana,
neunikneš mému pohledu.
Voda je horká a vybraná, z
bavit tě špíny teď dovedu.
V nitru mi hoří víc, nežli víš,
vášeň, co hory by bořila.
Jen v mojí moci se zachráníš,
já jsem tě pro sebe stvořila.
Pára se zvedá a zrcadlo mlží,
do vany vařící vodu teď liji.
Všechno, co bolí, mé nitro drží,
v téhleté chvíli jen pro tebe žiji.
Sykneš, když horko tvou kůži teď pálí,
smýváš ten nános a cizí dech.
Všechno, co jiní nám z lásky dál brali,
utonulo v horku a vlhkých zdech.
V mém srdci sálá víc než ta voda,
spaluji zklamání, tvůj tichý pád.
Láska je osud, ne svoboda,
nepustím tě – budu tě navěky hřát.
Pach dehtu s párou teď ovládl vzduch,
černé je mýdlo a v něm tvoje vina.
V tom hustém dýmu se uzavřel kruh,
smývá se z tebe ta cizí a jiná.
Režná je žínka, ta na kost tě sedře,
vyrve ti z kůže ten ukradený hřích.
Mé srdce v žáru se o tebe opře,
všechno to cizí se rozplyne v nich.
V mém nitru vášeň jak láva teď teče,
nepustím tě, jsi v mých dlaních jen můj.
Láska je ostří a pálivé křeče,
v mém ohni očištěn navěky stůj.
Drhnu tě silou a drsnou svou dlaní,
žádná v tom něha, jen očistný žár.
Kůže ti rudne v tom mém bičování,
přijímáš pokání, osudu dar.
Zatínáš zuby, rty do linky stačil,
přijímáš bolest, co kosti ti rve.
Všechno, čím jinde jsi život svůj mračil,
smývám teď z tebe do duše tvé.
V mém nitru vášeň se s věrností kloubí,
nepustím tě, dokud nejsi jen můj.
Z hloubi mé duše, z té nejčistší hloubi,
v plameni mém teď očištěn stůj.
Šedivá pěna tvou vinu teď nese,
cizí ty vzpomínky spláchne náš žár.
Moje se nitro v té čistotě třese,
láska je oběť i vítězný dar.
Borová vůně tvé vědomí křísí,
vracíš se k sobě a vracíš se k nám.
Vteřiny ticha se v pramenech mísí,
vnitřní svůj oheň ti do dlaní dám.
Nepustím tě, i když srdce mě bolí,
vášeň je síla, co nezná svůj stín.
Láska je vítěz na bitevním poli,
jsi zase čistý a bez cizích vin.
Podávám ručník, bouře už ztichla,
v očích se setkal náš společný svět.
Vítězná síla mi do nitra vnikla,
nehledám viny a nehledám vět.
Neřeknu slovo, ten klid ve mně pálí,
stojím tu hrdá a tvůj hřích je pryč.
Hradby mé lásky nás před světem halí,
v mých dlaních zůstává od tebe klíč.
Borová vůně je jedinou pravdou,
nepustím tě, v mém ohni jsi skryt.
Vášní svou bráním, ať sliby neuvadnou,
v čistotě domova budeme žít.
